Hooray for Dorothy, the wicked witch is dead!

Starý bůh, zcela "duch", zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi bojují. Co učiní? Vytvoří člověka, - člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, které se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, -panoval jim, nechtěl ani být "zvířetem". Proto stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec - ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, které se bůh dopustil. Žena je svou podstatou had, Leva - to ví každý kněz, "od ženy pochází každé neštěstí na světe"- to ví rovněž každý kněz. "Proto pochází od ní také věda"... Teprve ženou se naučil člověk okoušet ze stromu poznání. - Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, -je konec sněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým! - Morálka: Věda je vtělení všeho zakázaného, jediné ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka, -"Nemáš poznat": - ostatní z toho plyne. - Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? to se mu nadlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí a zahálka přivádí k myšlení, -všechny myšlenky jsou špatné myšlenky... Člověk nemá myslet. - A "vtělený kněz" vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strádání všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, - vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslel... A přesto! hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům,- co si počít! - Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili ( - knězi vždycky potřebovali války...). Válka - mimo jiné veliký Kazimír vědy! - Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i navzdory válkám. I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: "člověk se stal vědeckým - nic naplat, musíme ho utopit..."

'Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní posud učení: "Zemři v pravý čas."
Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak by ten kdy v pravý čas umíral? Kéž by se byl nikdy nenarodil. Tak radím lidem přebytečným. Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží, aby byl rozlousknut. Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásněší slavnosti. Ukáži vám dovršující smrt, která žijícím se stává ostnem a příslibem.

Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně, obklopen doufajícími a příslibujícími. Tak se učte umírat; druhé pak nejlepší jest: zemříti v boji a promarniti velkou duši. Ale bojující stejně jako vítěz má v nenávisti vaši rozšklebenou smrt, která se plíží jako zloděj - a přece přichází velitelsky. Svou smrt vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde, protože tak chci já. Věru, nechci se podobati provazníkům: ti táhnou svůj motouz do délky a přitom sami kráčejí stále dozadu. Leckdo je i na své pravdy a na svá vítězství příliš stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu. Jsou ovšem kyselá jablka, jejichž osud tomu chce, aby vytrvala až do posledního dne podzimku: a spolu dozrají, zežloutnou a svraští se. Jedněm zestárne dřív srdce a jiným duch. Leckomu se nevydaří život: jedovatý červ se mu zahryže do srdce. Tedy nechť hledí, aby se mu tím lépe vydařilo umíráni! Leckdo nikdy nezeslábne a již v létě uhnívá. Zbabělost je to, jež ho poutá na jeho větvi. Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích.

Věru, příliš záhy zemřel onen Hebrej, jejž uctívají kazatelé pomalé smrti: a mnohým od té doby se stalo záhubou, že zemřel příliš záhy. Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých - onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti. Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých. Věřte mi, bratři moji. Příliš záhy zemřel; sám by byl odvolal své učení, kdyby byl dospěl až k mému věku. Šlechetný byl dost, aby odvolal.

Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého Ne, když není už kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít. Aby vaše umírání nebylo rouháním proti člověku a zemi, přátelé moji: toho se doprošuji na medu vaší duše. Ve vašem umírání nechť hoří ještě váš duch a vaše ctnost, tak jako večerní vánek plane kolem země: jinak se vám špatně vydařilo umírání.'