• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    JACOBThere is nothing but a billion screaming monkeys
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    And the ice cream guy gets death threats.
    JACOB
    JACOB --- ---
    Přecházím přes silnici: na druhém chodníku osvětluje jediná plynová lampa, jako maják na nejzazším výběžku země, místy poškozený a rozebraný dřevěný plot. Na laťkách jsou ještě přilepené kusy plakátů. Krásná tvář zkřivená nenávistí na zeleném pozadí je roztržená do hvězdy; pod nos jí někdo přikreslil zakroucený knír. Na dalším cáru lze ještě rozluštit slovo „čistotné", vytištěné bílými písmeny, z nichž kapou červené kapky, snad kapky krve. Je možné, že tvář a slovo byly původně na jednom a témž plakátu. Teď je plakát rozkouskován, zmizely prosté a záměrné spoje, jež je sjednocovaly, vytvořila se však jiná jednota mezi těmi zkřivenými ústy, kapkami krve, bílými písmeny a koncovkou „né": vypadá to, jako by se zločinná, neutuchající vášeň pokoušela vyjádřit se těmi záhadnými znaky. Mezi laťkami jsou vidět zářící světla železnice. Na dřevěný plot navazuje dlouhá zeď. Zeď bez otvorů, bez dveří, bez oken, která končí po dvou stech metrů u nějakého domu. Dostal jsem se za akční rádius pouliční lampy; vstupuji do černé díry. Když vidím, jak mi u nohou stín splývá s temnotou, mám dojem, že se nořím do ledové vody.
    Nevolnost zůstala tam, v žlutém světle. Jsem šťasten: ten chlad je tak čistý, tak čistá je noc; nejsem snad i já vlna ledového vzduchu? Nemít krev, nemít mízu, nemít maso. Téci tím dlouhým kanálem k bledému světlu na konci. Být jen chlad.
    Jsou tu lidé. Dva stíny. Proč museli přijít právě sem? Je to drobná žena, vlekoucí za rukáv muže. Mluví rychle a tlumeně. Nerozumím, co říká, to pro ten vítr.
    „Tak už zavři hubu!" říká muž.
    Žena mluví dál. Náhle ji muž odstrčí. Dívají se na sebe, váhají, pak muž vrazí ruce do kapes a bez ohlédnutí odchází.
    Muž zmizel. Od té ženy mě už dělí sotva tři metry. Náhle ji začínají drásat chraplavé a vážné zvuky, odtrhují se od ní a s neobyčejnou prudkostí zaplňují celou ulici.
    „Karle, prosím tě, víš, co jsem ti říkala? Vrať se, Karle, mám toho až po krk, jsem tak nešťastná!"
    Procházím tak blízko ní, že bych se jí mohl dotknout. Je to... Ale jak uvěřit, že to rozpálené tělo, ten obličej vyzařující bolest...? Poznávám však šátek, kabát a velké, vínově červené mateřské znaménko na pravé ruce; je to ona, je to Lucie, naše pokojská. Neodvažuji se nabídnout jí podporu, musí však vědět, že o ni může v případě potřeby požádat: pomalu procházím kolem ní a dívám se na ni. Upírá na mne oči, asi mě však nevidí; zdá se, že se ve svém utrpení nepoznává. Udělám několik kroků. Otáčím se... Ano, je to ona, je to Lucie. Ale proměněná, celá bez sebe, trpí s šílenou velkorysostí. Závidím jí. Stojí tam úplně rovně s rozpřaženýma rukama, jako by očekávala stigmata; otevírá ústa, dusí se. Mám dojem, že zdi po obou stranách ulice vyrostly, že se přiblížily, že je Lucie na dně studny. Několik okamžiků: čekám, mám strach, že nehybná upadne: je příliš hubeňoučká, aby mohla snášet takovou nezvyklou bolest. Nehýbe se však, vypadá jako z nerostu, přesně jako celé její okolí. Chvilku uvažuji, zda jsem se v ní nespletl, zda se mi tu náhle nezjevila její pravá podstata...
    Lucie malinko zavzdychá. Zvedá ruku ke krku a do široka otevírá udivené oči. Ne, sílu snášet takové utrpení nečerpá ze sebe. Přichází zvenčí... je to tenhle bulvár. Člověk by ji měl popadnout za ramena, odvést na světlo, mezi lidi, do něžných a růžových ulic: tam se nedá tak silně trpět; změkla by, vrátil by se jí pozitivní vzhled a obvyklá úroveň jejího utrpení.
    Obracím se k ní zády. Když se to tak vezme, má štěstí. Já jsem už tři roky příliš klidný. Nemohu už nic přijímat od těch tragických samot, leda trochu prázdné čistoty. Odcházím.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    CATZILLA
    CATZILLA --- ---
    All about Eve

    Nahla se nad záchodovou mísu, upřela své černé...kdysi bývaly nebesky modré...ale to bylo dávno...oči do bělostné nicoty sanitární keramiky a dávila. Dávila natrávenou šlichtu - kousky brambor, kuřete, zeleniny...až se zvratky změnili v rudou kaši – víno a chléb...a dávila dál...svou krev...i mé slzy...své mládí, dětství...rodiče pulzující v plodícím propletenci a ztrácející se v jícnu minulosti...ave impotentní budoucnosti. A dávila dál...nelidské zvuky se odrážely od stěn pseudokrematoria pokrytého černými dlaždicemi, zatímco on hrál na honěnou s kapkami vody. Z Adama zbyl už jen stín. Stín, co se pokouší pokřtít...a voda ne a ne se odrazit od jeho průsvitného těla. Přemlouvá...uplácí. Nemá čím. Voda tekoucí vzhůru...zázrak. Adam se rozhodl omýt svou vlastní krví...očistec? Not yet... A ona dáví dál...dáví tak, jakoby dávila všechny hříchy světa...a hle – ostnatý drát se sune z jejího nitra jako tasemnice, co se rozhodla odvrhnout svého hostitele...a osten lásky se jí zabodl do horního patra...už jsem si říkal, kam synak tu trnovou korunu založil...chvíli se cuká, ale pak se vytrhne a zmizí ve víru historie...a pak už na prázdno. Zdánlivě. Pořád tam něco je. A pak s řevem smrtelně zraněného zvířete vyvrátí kousek nikdy nestráveného jablka...copak sis myslela, že to kdy strávíš?...a zhroutí se do kleku, hlavu v míse, vlasy v břečce....teprve teď se modlíš? A voda se rozhodla omýt krev. A Adam padá do jejího lůna. A za zvuku andělského potlesku se zdvihá, překročí sám sebe...říkejme tomu spíše svůj vlastní hřích...a vychází ze sprchy. Spatří Evu. Ten metr co je oba dělí...propast věčnosti...tak udělej ten krok...a pak udělá jedinou logickou věc...jednoduše...spláchne. Spláchne Evu.
    Popravdě ladies and gentlemen, Adam...ačkoliv původně jen herec ve vedlejší roli, se nakonec vypracoval do role pěkné svině...zasloužil by Oscara...však takto má jen svatozář – Damoklovu oprátku.

    Tak už víš, jak voněl ráj?
    CATZILLA
    CATZILLA --- ---
    "Dobro neexistuje: ctnost je pouze jednou z tváří strachu," pravil hlas. Jakmile si to člověk uvědomí, pak pochopí, že tento svět je pouze hříčkou Boha." Hned nato mu hlas – který se prohlásil za knížete tohoto světa a jediného znalce pozemských dějů – začal na té pláži ukazovat, co ví o lidech kolem. Skvělý otec rodiny, který právě balil věci a pomáhal dětem při oblékání, by si rád začal se svou sekretářkou, ale bál se, že by se to mohla dozvědět jeho manželka. Žena, která toužila pracovat a být nezávislá, se zase bála reakce svého manžela. Děti se chovaly slušně jen ze strachu z trestu. Osamělá dívka, jež si zdánlivě nevzrušeně četla v plážovém stanu, se v duchu děsila možnosti, že zůstane celý život sama. Chlapec, který sportoval s raketou, se bál, aby nezklamal očekávání rodičů. Číšník roznášející bohatým hostům tropické nápoje se děsil představy, že může být každou chvíli propuštěn. Mladá žena, která chtěla být tanečnicí, studovala práva, protože ji jímala hrůza, když si představila kritické pohledy sousedů. Starý pán nekouřil a nepil údajně proto, že to škodí zdraví, ale ve skutečnosti se mu v uších ozýval děsivý šepot smrti. Rozesmátá dvojice, která běžela kolem a rozstřikovala nohama vodní tříšť, se v hloubi duše děsila stáří, opuštěnosti a bezmoci. Opálený muž, jenž s úsměvem na rtech zastavil svůj člun a kynul známým, se hrozil představy, že v jediném okamžiku může přijít na mizinu. Hoteliér, který tu idylickou scénu pozoroval z okna své kanceláře a snažil se, aby byli všichni spokojení a veselí, a který od svých účetních požadoval maximální výkon, cítil ustavičnou hrůzu z toho, že státní úředníci mu mohou kdykoli – ať bude sebepoctivější – najít chyby v účetnictví, pokud se jim zlíbí. Strach u každé z těch osob na krásné pláži, za úchvatného západu slunce. Strach z osamělosti, z tmy, v níž se představivosti zmocní démoni, strach z jakéhokoli činu vymykajícího se konvencím, strach z Božího soudu, strach z lidských řečí, strach z justice, trestající každé pochybení, strach riskovat a prohrát, vydělávat a čelit závisti druhých, strach milovat a být odmítnut, strach žádat o zvýšení platu, přijmout nějaké pozvání, jít do neznámých míst, strach, že se člověk nedomluví cizím jazykem, že nezapůsobí na druhé, že zestárne, že umře, že si druzí všimnou jenom jeho vad, že si nevšimnou jeho předností, nebo že si nevšimnou ani jednoho, ani druhého. Strach, strach, strach. Život je vládou strachu ve stínu gilotiny. "Doufám, že tě to uklidní," říkal mu ďábel. "Bojí se všichni, nejsi sám. Jediný rozdíl je v tom, že ty už jsi zažil to nejhorší; to, čeho ses nejvíc bál, se stalo realitou. Nemáš co ztratit, kdežto lidé na téhle pláži žijí s ustavičnou hrůzou, někdo si to uvědomuje víc, jiný se na to snaží nemyslet, ale všichni vědí, že ten strach existuje a nakonec je dostane."
    Nevím, jestli je Bůh spravedlivý. Ke mně se aspoň nikdy moc spravedlivě nechoval. A právě ten pocit bezmocnosti zničil moji duši. Nejsem schopna být dobrá, jak bych si přála být, ani špatná, jak si myslím, že být potřebuji...
    CATZILLA
    CATZILLA --- ---
    "Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Grayi. Každý vliv je nemorální – nemorální z vědeckého stanoviska."
    "Proč?"
    " Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy – je-li vůbec něco takového jako hřích – jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství – to dvojí nás ovládá. A přece..."
    JACOB
    JACOB --- ---
    Jakze? Velky muz? Ja vidim jen herce sveho vlastniho idealu.
    JACOB
    JACOB --- ---
    Je stara povest, ze kral Midas dlouho v lese honil moudreho Silena, Dionysova pruvodce, a nemohl ho chytit. Konecne mu padl do rukou, i pta se kral, co ze je pro cloveka nejlepsi a nejvybornejsi. Nepohnut a zatvrzele demon mlci; posleze, kralem donucen, vyda za pronikaveho smichu tato slova: "Bidny jepicovity rode, zplozeny nahodou a bolem, co mne nutis, abych ti rekl, co slyset ti neni na prospech? Co je ze vseho nejlepsi, je ti nadobro nedostizne: nejlepsi je nebyti zrozen, nebyti, nicim nebyti. Druhe pak nejlepsi je ti - abys brzo umrel."
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam