Lesk a bída novoevropských básníků, od Wiliama Blaka, Hölderlina a Leopardiho, přes Rimbauda a Verlaina až po Rilkeho, Valéryho, Eliota a Benna, spočívá v tom, že vystupují jako zprostředkovatelé (vzpomeňme na toto klíčové Leibnizovo barokní slovo), kteří zastupují a reprezentují proroky, teology, kněží a liturgiky, aniž by ve své funkci byli potvrzeni nějakým vnějším posvěcením či autoritou kosmu staré Evropy, toliko z niterného pocitu svého povolání. Vyhlašují zde předběžně míry, prostory, barvy, tóny, dimenze, které je třeba ukrýt ve společnosti a v odpovědném duchu, ve vědění o Bohu a člověku, tedy v teologii, antropologii a sociologii, a jež mají být přenechány následujícím pokolením. Básník a vizionář - právě i ten smělý a čestný jako Kierkegaard či Bernanos - je v neustálém nebezpečí, že se stane literátem. "Literát je spisovatel, který netrpí. Píše, aby nemusel trpět." Dějiny 19. století jsou zároveň dějinami vítězství literáta a literatury nad básníkem: "Jeho duchaplné a naprosté bezvěrectví, jeho rozžvatlávání všeho velkého sterými jazyky, jeho skělá nevědomost ohledně osudu, ohledně pravých hybných sil světa nese hlavní vinu na pádu Evropy."