Co je odporneho a uboheho na udelu pracujiciho cloveka a na civilizaci zalozene na pracujicich lidech.
Jde vsak o to, drzet se a neustoupit. Prirozenou reakci je vzdycky rozptylovat se mimo praci, ve svem okoli zavdavat podnet k lacinym obdivnym projevum, vytvorit si obecenstvo, zaminku ke zbabelostem a komediim (vetsina manzelstvi vznika pro tohle). Jina nevynutelna reakce je frazovita mluva. Ty dve veci ostatne mohou jit ruku v ruce, kdyz se k tomu prida fyzicka zanedbanost, telo ponechane sobe na pospas a ochabla vule.
Jde predevsim o to, mlcet - zrusit obecenstvo a dokazat sam sebe posuzovat. Najit rovnovahu pozorne kultury tela a pozorneho vedomi zivota. Upustit od veskerych naroku a horlive pracovat na dvojim osvobozeni - ve vztahu k penezum a ve vztahu ke sve vlastni jesitnosti a sveho zbabelstvi. Zit podle pravidel. Premyslet o jedine veci dva roky neni v zivote nijak nadbytecne. Je treba vyresit vsechna predchozi stadia a vsechnu svou silu vynalozit nejprve na to, nic se neodnaucit, a potom na trpelive uceni.
Za tuto cenu mame sanci jedna ku deseti, ze unikneme nejodpornejsimu a nejubozejsimu udelu - udelu cloveka, ktery pracuje.

Clovek, ktery se zabije o samote, v sobe ma jeste smysl pro urcitou hodnotu, protoze si zjevne neosobuje pravo na zivoty druhych. Dukazem toho je skutecnost, ze nepouzije nikdy k ovladnuti druheho tu straslivou silu a svobodu vyplyvajici z jeho rozhodnuti zemrit; kazda sebevrazda o samote, pokud k ni nedojde z pocitu ukrivdenosti, ma v sobe jistou miru uslechtilosti nebo pohrdani. Ale kdyz clovek pohrda, pak ve jmenu neceho. A je-li sebevrahovi svet lhostejny, tak proto, ze ma jakousi predstavu o tom, co mu lhostejne neni nebo by nemuselo byt. Domniva se, ze vsechno znici a vezme s sebou, ale uz sama ta smrt skryva zarodek hodnoty, ktera by si mozna byla zaslouzila, aby clovek zil.