Číšnice rozsvěcí lampy: nejsou ještě dvě hodiny, ale nebe je úplně temné, takže nevidí na šití. Něžné světlo; lidé jsou doma, jistě si také rozsvítili. Čtou, oknem se dívají na nebe. Pro ně... je to něco jiného. Jinak zestárli. Žijí uprostřed odkazů a darů a každý kus nábytku je nějaká vzpomínka. Přívěšky, medaile, portréty, škeble, těžítka, paravány, šály. Skříně mají plné lahví, látek, obnošeného šatstva a novin; všechno si uchovali. Minulost je přepych majitele.
Kde bych si uložil tu svou? Do kapsy člověk minulost nestrčí; potřebuje domov, aby ji tam uložil. Já vlastním jen své tělo; úplně samotný člověk, jen se svým tělem, nemůže zadržet vzpomínky; procházejí mimo něho. Neměl bych si stěžovat: chtěl jsem přece být svobodný.

...
Kdyz jsem psal pred par tydny o FIGHT CLUBu, vyjadroval jsem svou nadeji, ze tento maximalne provokativni film nebude nijak cenzurovan. Mezitim se ke mne dostala definitivni verze jeho dialogu. Reziser Fincher se snazil ze vsech sil, ale nakonec musel ustoupit jedne zmene. Je velice zajimave, co povazuje dnesni Amerika za moralne nejzavadnejsi:
Hlavni hrdinka totiz hlavnimu hrdinovi po uspesne soulozi puvodne mela rict: "Chtela bych s tebou mit potrat." V definitivni "nezavadne" verzi misto toho rika: "Takhle jsem si nezamrdala od zakladni skoly."

Just because I dont care doesnt mean I dont understand.

V odtrzenosti statu od svedomi a osobni odpovednosti je treba hledat skutecny duvod moderniho totalitarismu; tento statnicky objektivismus, ktery paralyzuje kazdy pokus o mravni hodnoceni politiky, obsahuje v sobe zakladni nebezpeci moderni doby. Matematizace prirody a zestatneni spolecnosti jsou tedy produkty nove discipliny vedeni, ktera pronika kazdodenni zivot a mobilizuje veskere lidske schopnosti k rustu moci; dejiny se odpoutavaji od pameti a nabozenskeho vedomi a stavaji se predevsim dejinami statu. Pamet muze dospet nanejvys k dustojnosti kroniky, lokalni udalosti bez dejinneho vyznamu. V moderni prirodovede "priroda" nema nic spolecneho s nasimi smysly, tak jako "stat" moderni politicke vedy (Machiavelli) nema nic spolecneho s bliznim, s kterym sdilime svet, s nasim svedomim a citem: priroda je predmet mereni a spolecnost je predmet politiky, tj. techniky moci. Prirozeny svet, prirozeny rozum a prirozena zkusenost druheho cloveka je degradovana na uroven zdani a je mu prircena uloha rozpoustet se stale vice v ukazech sve vlastni neskutecnosti, na nichz vedeckost buduje svou dustojnost.

Užil jsem slova "stát": rozumí se samo sebou, koho tím míním - nějakou smečku plavých dravců, rasu dobyvatelů a pánů, která, válečnicky zorganizovaná a nadaná schopností organizovat, položí bez rozpaků své strašné pracky na obyvatelstvo možná nesmírně početnější, ale dosud beztvaré, neusazené. Takto přece začíná na Zemi "stát": myslím, že už je odbyto blouznění, které počátek státu hledalo ve "smlouvě". Ten, kdo může poroučet, kdo je od přírody "pán", kdo vystupuje a jedná násilnicky - co je tomu po smlouvách.
Nevědí, co je to vina, co odpovědnost, co ohledy, tito rození organizátoři; vládne v nich ten strašlivý egoismus umělců, který je jako z oceli a ví, že ho "dílo", tak jako matku dítě, předem na věky ospravedlňuje.