Chm! To se podívejme, jak se mi to všechno vrací. Ten pohled! Ta znavená, ostražitá prázdnota! Člověk dorazil! Šeré cesty všechny za ním, všechny uvnitř, dlouhé šeré cesty, v jeho hlavě, v jeho boku, v jeho rukou a nohou, a on sedí v červeném přístřeší, dloube se v nose a čeká na rozbřesk. Rozbřesk! Slunce! Světlo! Chm! Dlouhé azurové dny pro jeho hlavu, pro jeho bok a uzounké pěšinky pro jeho nohy, a všechen ten jas, jen se ho dotknout, jen si ho vzít. V trávě uzkounké pešinky vystlané mechem, vystouplé kosti starého kořání, trčící stromy a trčící květiny a plandající ovoce a bílí, k smrti znavení motýli a ptáci, stále nějací jiní, po celý den se střemhlav řítí do svých skrýší. A všechny ty zvuky, jež nic neznamenají. Pak v noci odpočinek v tichém domě, ty tam jsou silnice, ty tam ulice, ležíš u okna s vyhlídkou do spásného klidu, doléhají sem tichounké zvuky, které nic nepožadují, které nic nenařizují, které nic nevysvětlují, které nic nenavrhují a krátká nevyhnutelná noc je záhy u konce a nebe, opět modré, rozprostřené nade všemi skrytými místy, kam nikdo nikdy nazavíta, skrytými místy, stále nějakými jinými, avšak vždy prostými a bezvýznamnými, vždy pouhými místy, dějišti puzení k příchodům a odchodům, bytí tak lehkého a nespoutaného, jako by se jednalo o bytí nicoty