Jak tak na vas tady koukam, tak forma zabila obsah co?

Ti mladí lidé mě udivují: popíjejí kávu a přitom vyprávějí jasné a pravděpodobné příhody. Když se jich někdo zeptá, co dělali včera, nezneklidní: dvěma slovy vám to povědí. Na jejich místě bych blekotal. Je ovšem pravda, že už dávno se nikdo nestará o to, jak trávím svůj čas. Když žije člověk sám, neví už ani, co znamená vypravovat: pravděpodobnost mizí zároveň s přáteli. Události rovněž, člověk je nechává plynout; náhle se vynoří lidé, kteří hovoří a odcházejí, člověk se ponořuje do historek bez hlavy a paty: byl by hanebným svědkem.
Ale zato mu neujde nic nepravděpodobného, všechno to, čemu by v kavárně nikdo nevěřil. Tak například v sobotu, tak kolem čtvrté odpoledne, po chodníku z prken kolem staveniště nádraží utíkala pozpátku malá žena v bleděmodrém a mávala kapesníkem. Zároveň zahýbal za roh černoch v bezovém nepromokavém plášti, žlutých botách a zeleném klobouku a pískal si. Žena do něho vrazila, stále pozpátku, pod svítilnou na lešení, kterou večer rozsvěcují. Takže v jedné a téže chvíli tam bylo lešení, silně vonící mokrým dřevem, svítilna a ta drobná světlovlasá ženuška v náručí černocha, a to vše pod planoucím nebem. Kdybychom bývali čtyři nebo nás bylo pět, byli bychom si asi povšimli toho nárazu, všech těch něžných barev, krásného modrého pláště, který připomínal prachové peřiny, světlého nepromokavého pláště a červených skel svítilny; byli bychom se smáli ohromení, jež se objevilo na těch dvou dětských tvářích.
Málokdy se stává, že osamocený člověk má chuť se zasmát: to celé pro mě najednou získalo výrazný, ba divoký, ale ryzí smysl. Pak se to rozložilo a zůstala jen svítilna, lešení a nebe: pořád to bylo ještě dost hezké. O hodinu později svítilna svítila, foukal vítr, nebe bylo černé: nezůstalo už vůbec nic.
To vše není nijak nové; nikdy jsem neodmítal takové neškodné pocity: naopak. Aby je člověk pocítil, stačí být trošku sám, jen natolik, aby se mohl ve vhodnou chvíli zbavit pravděpodobnosti. Zůstával jsem však blízko lidí, na povrchu samoty, pevně rozhodnut v případě poplachu uchýlit se do jejich středu: v podstatě jsem byl až dosud pouhý amatér.
Teď jsou všude věci, jako ta sklenice piva tamhle na stole. Když ji vidím, mám chuť říct: vzdávám se, dál nehraju. Velmi dobře chápu, že jsem zašel příliš daleko. Se samotou nemůže asi člověk „stát na svém". To neznamená, že se před spaním dívám pod postel nebo že se bojím, aby se uprostřed noci neotevřely dveře mého pokoje. Jenže jsem stejně neklidný: už půl hodiny se vyhýbám tomu, abych se podíval na tu sklenici piva. Dívám se nad ni, pod ni, vpravo, vlevo: ale ji vidět nechci. A vím velmi dobře, že všichni ti staří mládenci kolem mi nikterak nemohou pomoct: je příliš pozdě, nemohu se už k nim utéct. Přišli by mi poklepat na rameno a řekli by: „Tak copak je s tou sklenicí piva? Je jako ostatní. Je broušená, s uchem, má štítek s lopatkou a na štítku je napsáno Spatenbráu. To všechno vím, ale vím, že je i něco jiného. Téměř nic. Ale nemohu už vysvětlit, co vidím. Nikomu. Tak: sklouzávám pozvolna na vodní dno, ke strachu.
Jsem sám uprostřed těch radostných a rozumných hlasů. Všichni ti chlapi tráví čas vzájemným vysvětlováním a blaženě shledávají, že jsou téhož názoru. Můj Bože, oni přikládají takový význam tomu, že si všichni myslí totéž.

Vetsina lidi si mysli: "Zivot stoji za picu a pak chcipnes." Ja si to nemyslim. Dovoluji si nesouhlasit. Podle me zivot stoji za picu, pak dostanes rakovinu, chcipne ti pes, opusti te manzelka, pak rakovina ustoupi, poridis si novyho psa, znova se ozenis, dluzis deset milionu dolaru za ucty z nemocnice, ale dres se dalsich tricet pet let a vsechno splatis, potom te rani mrtvice, ochrnes na pulku tela, belhas se po ulicich, mluvis jen levym koutkem ust a tecou ti sliny, ale chodis na rehabilitaci, naucis se zas chodit i mluvit a pak jednoho dne vkrocis na Sedesaty sedmy ulici do vozovky a bum, srazi te mestskej autobus a je po tobe. Mozna

Když jsme vyrůstali, nikdy se nám o infarktech nezmínili. Varovali nás před vším možným. Nevypíchni si klackem oko! Ne aby sis bral od cizího chlápka bonbóný! Nelez do vody najedenej! Ale ani jedinkrát se nezmínili, že ti může zničeho nic, neočekávaně a bez jedinýho varování explodovat hlava. Na to musel člověk přijít oklikou. Je ti čtrnáct. Máš akné. Rodiče se oblíkaj na pohřební hostinu. "Pan Carelli je po smrti." "A na co umřel?" Rodiče zmlknou a podívaj se na sebe. Maj říct, že na infarkt? Nebo že se zabil v autě? Stále váhaj. Změří si tě pohledem. Konečně usoudej, že už jsi dost starej na to, aby ti řekli pravdu. "V hlavě mu praskla tepna." Cože? Co to má doprdele znamenat? Mám akné, neustálou erekci, žádný vlastní peníze, a vy mi teď klidně řeknete, že člověku může explodovat hlava? V libovolným okamžiku? Paráda. Dík. Další dva roky jsem se bál dělat cokoliv. Bál jsem se, aby mi moc rychle netlouklo srdce, protože pak by mohla nějaka synapse v mozku udělat zkrat a ucpat mi tepnu. Chodil jsem pomalu. Žádný běhaní. Nekouřil jsem. Nehonil si péro. Dodneška jsem při sexu velmi opatrnej. "Udělal ses?" "Ne. Ale chválabohu mi aspoň neexplodovala hlava."

YouTube - Fever Ray 'If I Had A Heart'
http://www.youtube.com/watch?v=EBAzlNJonO8

http://x.anise.cz/player/niftyplayer.swf?file=http://x.anise.cz/mp3/05_kmfdm-dogma.mp3

All we want is a headrush.
All we want is to get out of our skin for a while.
We have nothing to lose because we don't have anything,
anything we want anyway...
We used to hate people,
now we just make fun of them.
It's more effective that way.
We don't live,
we just scratch on day to day
with nothing but matchbooks and sarcasm in our pockets,
and all we are waiting for is for something worth waiting for.
Let's admit America gets the celebrities we deserve.
Let's stop saying "Don't quote me" because if no one quotes you,
you probably haven't said a thing worth saying.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
We all just want to die a little bit.
We fear that pop-culture is the only culture we're ever going to have.
We want to stop reading magazines,
stop watching T.V.,
stop caring about Hollywood,
but we're addicted to the things we hate.
We don't run Washington and no one really does.
Ask not what you can do for your country,
ask what your country did to you.
The only reason you're still alive is because someone has decided to let you live.
We owe so much money, we're not broke, we're broken.
We're so poor we can't even pay attention.
So what do you want?
You want to be famous and rich and happy,
but you're terrified you have nothing to offer this world,
nothing to say and no way to say it.
But you can say it in three languages.
You are more than the sum of what you consume.
Desire is not an occupation.
You are alternately thrilled and desperate,
skyhigh and fucked.
Let's stop praying for someone to save us and start saving ourselves,
let's stop this and start over.
Let's go out - let's keep going.
This is your life - this is your fucking life.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
Quit whining you haven't done anything wrong because frankly you haven't done much of anything.

Someone's writing down your mistakes.
Someone's documenting your downfall.

Může snad mít sebemenší úctu k sobě někdo, kdo se opovážil najít požitek v pocitu vlastního ponížení? Neříkám to z nějaké přesládlé kajícnosti. Nikdy jsem nesnášel takové řeči jako: „Odpusťte, tatínku, já už to nikdy neudělám!” Ne proto, že bych to nedovedl říci, naopak, právě proto, že jsem to dovedl až příliš dobře. Uměl jsem se do takové situace vžít, i když jsem se neprovinil ani myšlenkou. To bylo ze všeho nejhnusnější. A býval jsem přitom upřímně dojat, kál jsem se, proléval slzy a sám sobě jsem samozřejmě lhal, ačkoliv bez jakékoliv přetvářky. Měl jsem už takové zpotvořené srdce. Za tohle jsem nemohl dávat vinu ani přírodním zákonům, ačkoliv mě zákony přírody po celý život ze všeho nejvíc urážely. Vzpomínám na to s odporem, už tenkrát to bylo odporné. Vždyť za nějaký okamžik jsem si rozezleně uvědomoval, že to všechno je lež a hnusná komedie, všechno to pokání, ta lítost a sliby nápravy. Ptáte se, proč jsem se sám tak mrzačil a trýznil? Odpověd: už mě příliš nudilo sedět se založenýma rukama, a tak jsem tajtrlíkoval.
Ano, takové to bylo. Pozorujte dobře sami sebe, pánové, a přijdete na to, že tomu tak bývá. Vymýšlel jsem si různá dobrodružství a maloval si život, abych alespoň nějak žil. Často se mi stávalo, že jsem se, dejme tomu, pro nic za nic urazil, jen tak, že se mi zachtělo. člověk přitom sám ví, že se urazil pro nic za nic, že jen dělá uraženého, ale nakonec se do toho tak vpraví, až je doopravdy uražen. Celý život jsem měl sklon k takovým věcem a došel jsem až k tomu, že jsem nad sebou ztrácel vládu. Jednou, vlastně dvakrát jsem si umínil, že se zamiluji. Trpěl jsem přitom, pánové, ujišťuji vás. V hloubi srdce člověk nevěří, že trpí, posmívá se sám sobě, ale přece trpí, a to silně a doopravdy, žárlí, je rozčilen... A to všechno z nudy, pánové, všechno z nudy, nečinnost mě zdolala. Vždyť přirozeným, zákonitým plodem hlubokého chápání je nečinnost, totiž úmyslné sezení se založenýma rukama. Zmínil jsem se už o tom. Opakuji, důrazně opakuji: bezprostřední, činorodí lidé jsou činorodí proto, že jsou tupí a omezení. Jak bych to vysvětlil? Asi takhle: následkem své omezenosti považují účely bezprostřední a podružné za účel základní, a tak jsou snáz a spíš než jiní přesvědčeni, že našli nezvratné opodstatnění své činnosti, a tím nabývají jistoty; a to je přece to nejdůležitější. Aby se totiž člověk pustil do díla, musí napřed mít pevnou jistotu bez nejmenších pochybností. Ale kde třeba já najdu jistotu? Kde najdu základní účel, za kterým bych šel, kde najdu základní smysl? Odkud ho získám? Zaměstnávám se přemýšlením, a následkem toho mě každý základní účel dovede k dalšímu, ještě základnějšímu, a tak to jde do nekonečna. V tom právě je podstata každého poznávání a myšlení. Opět tedy zákony přírody. Co z toho vyplývá? Ale stále totéž. Vzpomeňte si: před chvílí jsem mluvil o pomstě (jistě jste to nepochopili). Řekl jsem: člověk se mstí, protože v tom vidí spravedlnost. Našel účel, našel odůvodnění, totiž spravedlnost. Má tedy všestrannou jistotu, a následkem toho se mstí klidně a úspěšně, plně přesvědčen, že dělá věc počestnou a spravedlivou. Ale já v tom nevidím ani spravedlnost, ani žádnou ctnost, a tak pokud se mstím, mstím se jen ze zlosti. Zlost by ovšem mohla všechno překonat, přehlušit všechny mé pochybnosti a nahradit základní účel právě proto, že je bezúčelná. Ale co si počnu, když v sobě nemám ani zlost? (A u toho jsem přece začal.) V důsledku těch prokletých zákonů přírody podléhá i má zlost chemickému rozkladu, její předmět se mi ztrácí před očima, důvody se rozplývají, nenacházím viníka, křivda přestává být křivdou a stává se osudem, něčím jako bolení zubů, za které nikdo nemůže - a tak člověku nezbývá jiné východisko než bušit pěstí do zdi, až to bolí. A tak člověk mávne rukou, protože žádný základní účel nenachází. Ale zkus se nechat slepě, bez uvážení a bez základního účelu unést citem, alespoň na chvíli zažeň uvědomování, zamiluj se nebo pojmi nenávist, jen abys neseděl s rukama v klíně! Nejpozději do tři dnů začneš sám sebou pohrdat za to, že ses vědomě oklamal. A výsledek: mýdlová bublina a nečinnost. Pánové, já se snad jen proto pokládám za mudrce, že jsem celý život nedovedl nic začít ani dokončit. Dejme tomu, že je to pravda, dejme tomu, že jsem žvanil, neškodný trapný žvanil jako my všichni. Co se dá dělat, když jediným posláním inteligentního člověka je žvanit, totiž úmyslně mlátit prázdnou slámu.

(Dostojevskij)