http://x.anise.cz/player/niftyplayer.swf?file=http://x.anise.cz/mp3/05_kmfdm-dogma.mp3

All we want is a headrush.
All we want is to get out of our skin for a while.
We have nothing to lose because we don't have anything,
anything we want anyway...
We used to hate people,
now we just make fun of them.
It's more effective that way.
We don't live,
we just scratch on day to day
with nothing but matchbooks and sarcasm in our pockets,
and all we are waiting for is for something worth waiting for.
Let's admit America gets the celebrities we deserve.
Let's stop saying "Don't quote me" because if no one quotes you,
you probably haven't said a thing worth saying.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
We all just want to die a little bit.
We fear that pop-culture is the only culture we're ever going to have.
We want to stop reading magazines,
stop watching T.V.,
stop caring about Hollywood,
but we're addicted to the things we hate.
We don't run Washington and no one really does.
Ask not what you can do for your country,
ask what your country did to you.
The only reason you're still alive is because someone has decided to let you live.
We owe so much money, we're not broke, we're broken.
We're so poor we can't even pay attention.
So what do you want?
You want to be famous and rich and happy,
but you're terrified you have nothing to offer this world,
nothing to say and no way to say it.
But you can say it in three languages.
You are more than the sum of what you consume.
Desire is not an occupation.
You are alternately thrilled and desperate,
skyhigh and fucked.
Let's stop praying for someone to save us and start saving ourselves,
let's stop this and start over.
Let's go out - let's keep going.
This is your life - this is your fucking life.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
Quit whining you haven't done anything wrong because frankly you haven't done much of anything.

Someone's writing down your mistakes.
Someone's documenting your downfall.

Může snad mít sebemenší úctu k sobě někdo, kdo se opovážil najít požitek v pocitu vlastního ponížení? Neříkám to z nějaké přesládlé kajícnosti. Nikdy jsem nesnášel takové řeči jako: „Odpusťte, tatínku, já už to nikdy neudělám!” Ne proto, že bych to nedovedl říci, naopak, právě proto, že jsem to dovedl až příliš dobře. Uměl jsem se do takové situace vžít, i když jsem se neprovinil ani myšlenkou. To bylo ze všeho nejhnusnější. A býval jsem přitom upřímně dojat, kál jsem se, proléval slzy a sám sobě jsem samozřejmě lhal, ačkoliv bez jakékoliv přetvářky. Měl jsem už takové zpotvořené srdce. Za tohle jsem nemohl dávat vinu ani přírodním zákonům, ačkoliv mě zákony přírody po celý život ze všeho nejvíc urážely. Vzpomínám na to s odporem, už tenkrát to bylo odporné. Vždyť za nějaký okamžik jsem si rozezleně uvědomoval, že to všechno je lež a hnusná komedie, všechno to pokání, ta lítost a sliby nápravy. Ptáte se, proč jsem se sám tak mrzačil a trýznil? Odpověd: už mě příliš nudilo sedět se založenýma rukama, a tak jsem tajtrlíkoval.
Ano, takové to bylo. Pozorujte dobře sami sebe, pánové, a přijdete na to, že tomu tak bývá. Vymýšlel jsem si různá dobrodružství a maloval si život, abych alespoň nějak žil. Často se mi stávalo, že jsem se, dejme tomu, pro nic za nic urazil, jen tak, že se mi zachtělo. člověk přitom sám ví, že se urazil pro nic za nic, že jen dělá uraženého, ale nakonec se do toho tak vpraví, až je doopravdy uražen. Celý život jsem měl sklon k takovým věcem a došel jsem až k tomu, že jsem nad sebou ztrácel vládu. Jednou, vlastně dvakrát jsem si umínil, že se zamiluji. Trpěl jsem přitom, pánové, ujišťuji vás. V hloubi srdce člověk nevěří, že trpí, posmívá se sám sobě, ale přece trpí, a to silně a doopravdy, žárlí, je rozčilen... A to všechno z nudy, pánové, všechno z nudy, nečinnost mě zdolala. Vždyť přirozeným, zákonitým plodem hlubokého chápání je nečinnost, totiž úmyslné sezení se založenýma rukama. Zmínil jsem se už o tom. Opakuji, důrazně opakuji: bezprostřední, činorodí lidé jsou činorodí proto, že jsou tupí a omezení. Jak bych to vysvětlil? Asi takhle: následkem své omezenosti považují účely bezprostřední a podružné za účel základní, a tak jsou snáz a spíš než jiní přesvědčeni, že našli nezvratné opodstatnění své činnosti, a tím nabývají jistoty; a to je přece to nejdůležitější. Aby se totiž člověk pustil do díla, musí napřed mít pevnou jistotu bez nejmenších pochybností. Ale kde třeba já najdu jistotu? Kde najdu základní účel, za kterým bych šel, kde najdu základní smysl? Odkud ho získám? Zaměstnávám se přemýšlením, a následkem toho mě každý základní účel dovede k dalšímu, ještě základnějšímu, a tak to jde do nekonečna. V tom právě je podstata každého poznávání a myšlení. Opět tedy zákony přírody. Co z toho vyplývá? Ale stále totéž. Vzpomeňte si: před chvílí jsem mluvil o pomstě (jistě jste to nepochopili). Řekl jsem: člověk se mstí, protože v tom vidí spravedlnost. Našel účel, našel odůvodnění, totiž spravedlnost. Má tedy všestrannou jistotu, a následkem toho se mstí klidně a úspěšně, plně přesvědčen, že dělá věc počestnou a spravedlivou. Ale já v tom nevidím ani spravedlnost, ani žádnou ctnost, a tak pokud se mstím, mstím se jen ze zlosti. Zlost by ovšem mohla všechno překonat, přehlušit všechny mé pochybnosti a nahradit základní účel právě proto, že je bezúčelná. Ale co si počnu, když v sobě nemám ani zlost? (A u toho jsem přece začal.) V důsledku těch prokletých zákonů přírody podléhá i má zlost chemickému rozkladu, její předmět se mi ztrácí před očima, důvody se rozplývají, nenacházím viníka, křivda přestává být křivdou a stává se osudem, něčím jako bolení zubů, za které nikdo nemůže - a tak člověku nezbývá jiné východisko než bušit pěstí do zdi, až to bolí. A tak člověk mávne rukou, protože žádný základní účel nenachází. Ale zkus se nechat slepě, bez uvážení a bez základního účelu unést citem, alespoň na chvíli zažeň uvědomování, zamiluj se nebo pojmi nenávist, jen abys neseděl s rukama v klíně! Nejpozději do tři dnů začneš sám sebou pohrdat za to, že ses vědomě oklamal. A výsledek: mýdlová bublina a nečinnost. Pánové, já se snad jen proto pokládám za mudrce, že jsem celý život nedovedl nic začít ani dokončit. Dejme tomu, že je to pravda, dejme tomu, že jsem žvanil, neškodný trapný žvanil jako my všichni. Co se dá dělat, když jediným posláním inteligentního člověka je žvanit, totiž úmyslně mlátit prázdnou slámu.

(Dostojevskij)

Styska se mi po tom, jak jsem byval prekvapeny. Posledni dobou prichazi po klidu rovnou des.

Ale ano, jiste, idealismus, vedecká etika, hledání pravdy ve všech podobách — to všechno je moc pekné. Ale nakonec clovek zákonite dojde k podezrení, že — pokud vubec nejaká skutecná pravda existuje — celý ten multidimenzionální nekonecný vesmír témer skoro urcite řídí banda maniaku. Takže když je potom na vybranou — bud strávit dalších deset miliónu let zjištováním, jestli to tak skutecne je, anebo vyinkasovat peníze a vzít nohy na ramena, tak potom, aspon pokud jde o me, rozhodne bych dal prednost zdravému pohybu.