Tělo jsem měla samou modřinu, šrám, podlitinu. Tři žebra jsem měla naštípnutá. Robert mi vyrazil zub. Měla jsem zlomený prst. Neodvažovala jsem se navštívit rodiče, a jakmile umřel Robertův dědeček, nastěhovali jsme se sem. Pro Robertovy přátele jsem byla jenom další bitá manželka, což byl přesně můj případ. Nikdo si toho nevšímal. V místech, kam chodil pít, to Robertovi dodávalo jistou prestiž. Když jsem byla dostatečně dlouho sama nebo venku s obyčejnými lidmi, kteří se zabývali obyčejnými věcmi, šilenosti toho, co jsme prováděli, a má vlastní svolnost mi naháněly hrůzu. Nepřestávala jsem si opakovat, že musím pryč. A potom, jakmile jsme byli spolu, to, co mi případalo šílené, se znovu stalo nevyhnutelným, dokonce logickým. Ani jeden z nás tomu nedokázal odolat. Poměrně často jsem k tomu dala podnět sama, a nikdy to nebylo těžké. Robert toužil rozbít mi tělo na kaši. Dospěli jsme k bodu, ke kterému jsme po celou dobu směřovali. Robert se jednou v noci přiznal, že existuje jenom jediné, po čem vždycky prahl. Chtěl mě při milování zabít.