Ti mladí lidé mě udivují: popíjejí kávu a přitom vyprávějí jasné a pravděpodobné příhody. Když se jich někdo zeptá, co dělali včera, nezneklidní: dvěma slovy vám to povědí. Na jejich místě bych blekotal. Je ovšem pravda, že už dávno se nikdo nestará o to, jak trávím svůj čas. Když žije člověk sám, neví už ani, co znamená vypravovat: pravděpodobnost mizí zároveň s přáteli. Události rovněž, člověk je nechává plynout; náhle se vynoří lidé, kteří hovoří a odcházejí, člověk se ponořuje do historek bez hlavy a paty: byl by hanebným svědkem.
Ale zato mu neujde nic nepravděpodobného, všechno to, čemu by v kavárně nikdo nevěřil. Tak například v sobotu, tak kolem čtvrté odpoledne, po chodníku z prken kolem staveniště nádraží utíkala pozpátku malá žena v bleděmodrém a mávala kapesníkem. Zároveň zahýbal za roh černoch v bezovém nepromokavém plášti, žlutých botách a zeleném klobouku a pískal si. Žena do něho vrazila, stále pozpátku, pod svítilnou na lešení, kterou večer rozsvěcují. Takže v jedné a téže chvíli tam bylo lešení, silně vonící mokrým dřevem, svítilna a ta drobná světlovlasá ženuška v náručí černocha, a to vše pod planoucím nebem. Kdybychom bývali čtyři nebo nás bylo pět, byli bychom si asi povšimli toho nárazu, všech těch něžných barev, krásného modrého pláště, který připomínal prachové peřiny, světlého nepromokavého pláště a červených skel svítilny; byli bychom se smáli ohromení, jež se objevilo na těch dvou dětských tvářích.
Málokdy se stává, že osamocený člověk má chuť se zasmát: to celé pro mě najednou získalo výrazný, ba divoký, ale ryzí smysl. Pak se to rozložilo a zůstala jen svítilna, lešení a nebe: pořád to bylo ještě dost hezké. O hodinu později svítilna svítila, foukal vítr, nebe bylo černé: nezůstalo už vůbec nic.
To vše není nijak nové; nikdy jsem neodmítal takové neškodné pocity: naopak. Aby je člověk pocítil, stačí být trošku sám, jen natolik, aby se mohl ve vhodnou chvíli zbavit pravděpodobnosti. Zůstával jsem však blízko lidí, na povrchu samoty, pevně rozhodnut v případě poplachu uchýlit se do jejich středu: v podstatě jsem byl až dosud pouhý amatér.
Teď jsou všude věci, jako ta sklenice piva tamhle na stole. Když ji vidím, mám chuť říct: vzdávám se, dál nehraju. Velmi dobře chápu, že jsem zašel příliš daleko. Se samotou nemůže asi člověk „stát na svém". To neznamená, že se před spaním dívám pod postel nebo že se bojím, aby se uprostřed noci neotevřely dveře mého pokoje. Jenže jsem stejně neklidný: už půl hodiny se vyhýbám tomu, abych se podíval na tu sklenici piva. Dívám se nad ni, pod ni, vpravo, vlevo: ale ji vidět nechci. A vím velmi dobře, že všichni ti staří mládenci kolem mi nikterak nemohou pomoct: je příliš pozdě, nemohu se už k nim utéct. Přišli by mi poklepat na rameno a řekli by: „Tak copak je s tou sklenicí piva? Je jako ostatní. Je broušená, s uchem, má štítek s lopatkou a na štítku je napsáno Spatenbráu. To všechno vím, ale vím, že je i něco jiného. Téměř nic. Ale nemohu už vysvětlit, co vidím. Nikomu. Tak: sklouzávám pozvolna na vodní dno, ke strachu.
Jsem sám uprostřed těch radostných a rozumných hlasů. Všichni ti chlapi tráví čas vzájemným vysvětlováním a blaženě shledávají, že jsou téhož názoru. Můj Bože, oni přikládají takový význam tomu, že si všichni myslí totéž.