Vážné rozpolcení minulosti a přítomnosti je všeobecným faktem naší doby, je více či méně jasným tušením, z něhož pochází úděs charakterizující život našich let. Cítíme, že my, lidé dneška, jsme náhle na Zemi osaměli; že mrtví nezemřeli žertem, ale doopravdy; že vzory, pravidla a předlohy nám už k ničemu neslouží. Musíme si své problémy vyřešit bez aktivní spolupráce minulosti, v naprosté aktualitě, ať už jde o umění, vědu nebo politiku. Evropan stojí osamocen, už neslyší žít mrtvé po svém boku; jako Petr Schlemihl ztratil svůj stín. Což nastává vždy, když nadejde poledne.