• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    JACOBThere is nothing but a billion screaming monkeys
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    KATERINA
    KATERINA --- ---
    Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou. Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    ELLTY
    ELLTY --- ---
    Tak zase ráno co ráno vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první me­chanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně pro­bu­zeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu po­sazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, na­ladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ti­cho a náhle ranní hluk moskevské ulice při Kremlu, několik písknutí, ně­kolik houkaček a pak zvony Kremlu začnou bít… jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a zase milý hlas: Tovaryši, hovoří Moskva, dobré jitro, je šest hodin… a zase Internacionála zpívaná sborem a hud­bou… To znamená, že u nás jsou čtyři, to znamená ještě několik minut času a stojí za to si vlézt do postele a hledět na vteřinovou ru­čičku, jak se pomaličku sune a tiká kolem dokola ještě a zas. Někdy i usínám na ty tři minuty, ale pak musím z postele ven a poddat se au­to­matismu, šílenému a přesnému, zvláště ráno, kdy nelze již nežít. Rychle se obléci, vyčistit dvojníku v zrcadle zuby a přemýšlet, proč se ob­den holit a denně kolikrát mýt a jíst a chodit se zasedacím pořád­kem v mozku? Nač se pořád strachovat, že něco někde zmeškám? Chlá­cholím se, musíš být statečný, musíš, musíš, ty musíš! Opakuji si to často každou hodinu, ale ráno každou minutu, abych se lehčeji opláchl a lehčeji odsunul dotěrné myšlenky na pozdější chvíli. Vychá­zím z domova, začíná pršet, drobně mrholí na celý kraj, na moji za­hrád­ku, cítím, jak potřebuji déšť, hmatám, jak ke kořínkům se mi dere tmavá voda a strhává s sebou vápenný prach, cítím, jak moje vláseč­nice mlsají a já se stávám zlatou parménou, malináčem, panenským jablíčkem, myslím si, co bych asi tak potřeboval, abych byl šťastněj­ším?
    ELLTY
    ELLTY --- ---
    Kvůli tomu jsem nemusel projít Osvětimí, abych poznal tuhle dobu a tenhle svět a abych to, co jsem poznal, už nikdy nepopřel, řval jsem, abych to nepopřel ve jménu jakési podivné, i když uznávám, náramně praktické interpretace životního principu, jímž je v podstatě princip asimilace, správně, řval jsem, nic proti tomu, ale aby bylo jasno, ano, aby bylo úplně jasno, asimilace tady neznamená asimilaci jedné rasy (pche! rasy!) k jiné rase (dovol, abych se zasmál!), nýbrž totální asimilaci k tomu, co přetrvává, k přetrvávajícím poměrům a k existujícím vztahům, řval jsem, a tyto poměry a vztahy mohou být takové nebo makové, nestojí za námahu pokoušet se je kvalifikovat, jsou takové, jaké jsou, stojí za to kvalifikovat pouze naše rozhodnutí, ale v tom případě jsme přímo povinni je kvalifikovat, totiž naše rozhodnutí, že buď totální asmilaci provedeme, anebo totální asimilaci neprovedeme, řval jsem, patrně však už tišeji, a potom ovšem musíme, potom jsme povinni kvalifikovat svoji schopnost, totiž naši schopnost provést nebo neprovést totální asimilaci; já jsem měl už od útlého dětství jasno v tom, že nejsem schopen asimilovat se k tomu, co kolem přetrvává, co existuje, k životu, a navzdory tomu, řval jsem, přece jen přetrvávám, existuju a žiju, jenomže tak, jak to já dokážu: totiž že toho nejsem schopen, žiju tak, že už od útlého dětství vím s jistotou jedno: jestliže se asimiluji, zabije mě to ještě dřív, než když se neasimiluji, což mě vlastně zabije také. A z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoliv v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto JEDINÉHO hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce za mimořádně štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš? řval jsem. Záhy jsem utichl.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    Říci „žijeme" je totéž jako říci „vybíráme z určitý možností řešení kolem sebe". Tomuto „kolem sebe" se říkává „okolnosti". Každý život znamená být v „okolnostech" čili ve světě. To je původní smysl pojmu svět. Fatalita, s níž se setkáváme při příchodu na tento svět nám nevnucuje jediný směr, ale více směrů, a tedy nás nutí... volit. Podivná podmínka našeho života. Žít znamená být fatálně nucen vykonat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím budeme na světě.
    JACOB
    JACOB --- ---
    Vážné rozpolcení minulosti a přítomnosti je všeobecným faktem naší doby, je více či méně jasným tušením, z něhož pochází úděs charakterizující život našich let. Cítíme, že my, lidé dneška, jsme náhle na Zemi osaměli; že mrtví nezemřeli žertem, ale doopravdy; že vzory, pravidla a předlohy nám už k ničemu neslouží. Musíme si své problémy vyřešit bez aktivní spolupráce minulosti, v naprosté aktualitě, ať už jde o umění, vědu nebo politiku. Evropan stojí osamocen, už neslyší žít mrtvé po svém boku; jako Petr Schlemihl ztratil svůj stín. Což nastává vždy, když nadejde poledne.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam