• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    JACOBThere is nothing but a billion screaming monkeys
    CATZILLA
    CATZILLA --- ---
    "Kdybychom s absolutní jistotou věděli, že naše nejmenší konání, naše nejmenší myšlenka bude mít dalekosáhlé účinky, jež uvedou do pohybu síly, které zasahují až do vzdálených galaxií, jak opatrně bychom pak jednali, mluvili a mysleli. Jak by pak byl náš život vzácným integrovaným celkem! Odpovědnost je ve své hloubce a úplnosti zastrašující a fascinující zároveň, neboť obsahuje nejistotu, ale i hlubokou útěchu, že jsme částí věčného nedělitelného celku. Máme právo na uskutečnění tohoto obdivuhodného smyslu života a můžeme toho dosáhnout, neboť všechno je částí celku, jedinečnou verzí jednoty."
    CATZILLA
    CATZILLA --- ---
    Protože život není spravedlivý, nemaluje cestu temperovými barvami. Místo toho má v zásobě jen odstíny šedé, a čím déle a více se barva blíží bílé, tím tvrdší pak je pád do čistě černé...nic jako štěstí neexistuje. Existuje jen pocit, kdy si myslíte že všechno je jak má být. Ale čím dříve si uvědomíte, že je to jen krásná opona jako na divadle, která se brzy roztáhne a vše pak bude o to horší, tím lépe pro vás. Štěstí totiž není název pro čas kdy nejste nešťastní, je to pouze čas mězi dvěma smutky, díky kterému vás další úder tvrdě srazí do kolen...ne, on vás přímo zarazí do země. Tak hluboko, že už možná nikdy nevylezete. Žádný zákon rovnocenné výměny neexistuje. Můžete pro někoho všechno obětovat, ale ve výsledku nemusíte získat nic. Můžete jen sedět a poslouchat jak vám osoba kterou milujete nadšeně vypráví o tom jak se do někoho bláznivě zamilovala, nebo můžete sledovat jak jí prackama přes zadek rejdí její opilý kámoš když se s ní loučí. Život je nespravedlivý, tak se s tím kurva smiř.
    KATERINA
    KATERINA --- ---

    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    Schopnost zit ve svete relativnich pravd, obklopen otazkami, na ktere neexistuji odpovedi, s vedomim, ze nic nevim, a s paradoxni nejistotou vlastni existence muze byt pokladano za podstatu lidske zralosti a z ni plynouci tolerance.
    Uznat relativnost platnosti svych presvedceni a presto za nimi neotresitelne stat je to, co odlisuje civilizovaneho cloveka od barbara. Zadat vic nez to je snad hluboka a nevylecitelna metafyzicka potreba; avsak dovolit ji, aby urcovala lidske jednani, je priznakem stejne hluboke, ale nebezpecnejsi moralni a politicke nezralosti.
    JACOB
    JACOB --- ---
    "Můj úsudek je můj úsudek: na ten nemá jen tak právo někdo druhý" - řekl by možná takový člověk. Musíme se zbavit špatného vkusu, jenž nás vede k tomu, že bychom se chtěli shodovat s mnohými. Dobré přestává být dobrým, bere-li je do úst soused. A jak by mohlo existovat dokonce "obecné dobro". To spojení odporuje samo sobě: co může být obecné, je vždy nízké a nemá velkou hodnotu.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    KATERINA
    KATERINA --- ---
    Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou. Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi.
    JACOB
    JACOB --- ---
    JACOB
    JACOB --- ---
    ELLTY
    ELLTY --- ---
    Tak zase ráno co ráno vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první me­chanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně pro­bu­zeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu po­sazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, na­ladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ti­cho a náhle ranní hluk moskevské ulice při Kremlu, několik písknutí, ně­kolik houkaček a pak zvony Kremlu začnou bít… jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a zase milý hlas: Tovaryši, hovoří Moskva, dobré jitro, je šest hodin… a zase Internacionála zpívaná sborem a hud­bou… To znamená, že u nás jsou čtyři, to znamená ještě několik minut času a stojí za to si vlézt do postele a hledět na vteřinovou ru­čičku, jak se pomaličku sune a tiká kolem dokola ještě a zas. Někdy i usínám na ty tři minuty, ale pak musím z postele ven a poddat se au­to­matismu, šílenému a přesnému, zvláště ráno, kdy nelze již nežít. Rychle se obléci, vyčistit dvojníku v zrcadle zuby a přemýšlet, proč se ob­den holit a denně kolikrát mýt a jíst a chodit se zasedacím pořád­kem v mozku? Nač se pořád strachovat, že něco někde zmeškám? Chlá­cholím se, musíš být statečný, musíš, musíš, ty musíš! Opakuji si to často každou hodinu, ale ráno každou minutu, abych se lehčeji opláchl a lehčeji odsunul dotěrné myšlenky na pozdější chvíli. Vychá­zím z domova, začíná pršet, drobně mrholí na celý kraj, na moji za­hrád­ku, cítím, jak potřebuji déšť, hmatám, jak ke kořínkům se mi dere tmavá voda a strhává s sebou vápenný prach, cítím, jak moje vláseč­nice mlsají a já se stávám zlatou parménou, malináčem, panenským jablíčkem, myslím si, co bych asi tak potřeboval, abych byl šťastněj­ším?
    ELLTY
    ELLTY --- ---
    Kvůli tomu jsem nemusel projít Osvětimí, abych poznal tuhle dobu a tenhle svět a abych to, co jsem poznal, už nikdy nepopřel, řval jsem, abych to nepopřel ve jménu jakési podivné, i když uznávám, náramně praktické interpretace životního principu, jímž je v podstatě princip asimilace, správně, řval jsem, nic proti tomu, ale aby bylo jasno, ano, aby bylo úplně jasno, asimilace tady neznamená asimilaci jedné rasy (pche! rasy!) k jiné rase (dovol, abych se zasmál!), nýbrž totální asimilaci k tomu, co přetrvává, k přetrvávajícím poměrům a k existujícím vztahům, řval jsem, a tyto poměry a vztahy mohou být takové nebo makové, nestojí za námahu pokoušet se je kvalifikovat, jsou takové, jaké jsou, stojí za to kvalifikovat pouze naše rozhodnutí, ale v tom případě jsme přímo povinni je kvalifikovat, totiž naše rozhodnutí, že buď totální asmilaci provedeme, anebo totální asimilaci neprovedeme, řval jsem, patrně však už tišeji, a potom ovšem musíme, potom jsme povinni kvalifikovat svoji schopnost, totiž naši schopnost provést nebo neprovést totální asimilaci; já jsem měl už od útlého dětství jasno v tom, že nejsem schopen asimilovat se k tomu, co kolem přetrvává, co existuje, k životu, a navzdory tomu, řval jsem, přece jen přetrvávám, existuju a žiju, jenomže tak, jak to já dokážu: totiž že toho nejsem schopen, žiju tak, že už od útlého dětství vím s jistotou jedno: jestliže se asimiluji, zabije mě to ještě dřív, než když se neasimiluji, což mě vlastně zabije také. A z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoliv v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto JEDINÉHO hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce za mimořádně štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš? řval jsem. Záhy jsem utichl.
    JACOB
    JACOB --- ---
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam