Svoboda je moznost osamoceni. Jsi svobodny, pokud se muzes odloucit od lidi a netahne te k nim potreba penez nebo stadni pud, laska, slava nebo zvedavost, které se v tichu a samote nemaji cim zivit. Pokud nedokazes zit sam, narodil ses jako otrok. Muzes mit veskerou velikost ducha i duse; jsi vzneseny otrok nebo inteligentni sluha; ale nejsi svobodny. A nemas v sobe tragedii, protože ta tragedie, ze ses uz narodil, se netyka tebe, ale pouze osudu.
Narodit se svobodny je nejvetsi velikost člověka, povysuje to pokorneho poustevnika nad krale, ba i nad bohy, jimz je vlastni sila, nikoli však to, ze by ji pohrdali.

Patrim ke generaci, která zdedila neviru v krestanskou viru a v sobe si vytvorila neviru ve vsechny ostatní viry. Naši otcove ještě měli puzeni k vire, které z krestanstvi prenesli na jiné formy iluze. Jedni se nadchli pro socialni rovnost, druzi se zamilovali vylucne do krasy, jini verili ve vedu a v jeji uzitek, a nekteri ještě krestanstejsi se vydali na Vychod i na Zapad hledat jiné nabozenske formy jako napln vedomi, jemuz pouhe ziti pripadalo prazdne.
To vse my jsme ztratili, vsechny tyto utechy nam byly odepreny. Kazda civilizace sleduje svou vlastni nabozenskou linii, která ji reprezentuje: prejit k jinému nabozenstvi znamena ztratit to drivejsi a nakonec je ztratit vsechna.
My ztratili to drivejsi a ostatní také.
Každý z nas tedy zustal odkazan sam na sebe v bezutesnem pocitu ziti. Lod se zda byt urcena k tomu, aby plula; jejim urcenim však není plout, nybrz dospet do pristavu. My jsme se octli v situaci, ze plujeme, aniz bychom měli poneti o pristavu, do nehoz bychom se měli uchylit. Bolestne tak napodobujeme dobrodruzne heslo argonautu: plout je nutne, zit nikoli.

Zbaveni iluze zijeme jen ze snu, coz je iluze člověka, který iluze mit nemuze. A zijice ze sebe samych, umensujeme se, protože uplny clovek je ten, který se nezna.
Nekteri z nas se nedostali dal nez k tupemu dobyvani kazdodennosti, k ubohe starosti o chleb vezdejsi, který však chteji mit bez vetsi namahy, bez uvedomeleho usili, bez uslechtilosti zdaru.
Ti lepsi z nas se zrekli věci verejnych; nic nechceme a nic si neprejeme a ten kriz prosté existence se snazime donest az na kalvarii zapomneni. Marne usili, neni-li si ten, kdo Kriz nese, vedom bozskeho puvodu.
Jini zase, zamestnani vnejsimi vecmi, oddali se kultu zmatku a hluku a domnivaji se, ze ziji, když se slysi, veri, ze miluji, když se stretavaji s vnejsi strankou lasky. Zit nas bolelo, protože jsme vedeli, ze jsme zivi; umrit nas nedesilo, protože jsme ztratili normalni pojem smrti.
Jini však, plémě konce, duchovni mez mrtve hodiny, nenasli ani odvahu k negaci a uchyleni se do sebe sama. Jejich život spocival v popreni, v nespokojenosti a v beznadeji. Prozili jsme to však zevnitr, bez gest, neustale zavreni mezi ctyrmi stenami pokoje a mezi ctyrmi zdmi neschopnosti jednat.

CATZILLA: Diky :)