Ne: nespolčovat se ani se sebou samym! Osvobodit se od sebe stejne jako od druhych, rozjímat bez extáze, myslet bez závěrů – tak, zbaveni Boha, prozijeme kratky interval, který nam tu poskytuje k extazi nepozornost katů. Zitra nas ceka gilotina. A ne-li zitra, pak pozitri. Odpocivejme před tim koncem na slunci a dobrovolne zapomenme na zamery a cile. Slunce nam pozlati čela bez vrásek a vánek osvezi toho, kdo uz nedoufa.

"... ale ne, nechám těch výkladů, cítím, jak mě ta písmena, slova strhávají, ještě k tomu špatným směrem, k moralizující paranoie, při níž se poslední dobou, bohužel, často přistihuji a jejíž příčiny jsou mi až příliš zřejmé (samota, izolovanost, dobrovolný exil), ne že by mě znepokojovaly, nakonec sám jsem si je vytvořil jako jakési první záseky rýčem pro onu mnohem, mnohem hlubší jámu, kterou budu muset celou po hroudách vyhloubit, aby bylo něco, co mne jednou pozře"

"protože tento svět, pane Kappusi, není namířen proti nám, a třebaže v sobě skrývá jistá nebezpečenství, my se je musíme naučit milovat; ačkoliv, dodávám, ale neadresuji svou připomínku ani filosofovi, dokonce ani Kappusovi,..., nýbrž jen sobě, já už miluji výhradně tato nebezpečenství, ale mám za to, že to také není tak docela v pořádku, i v tom je cosi falešného, co bez ustání slyším, jako když dirigent při tutti okamžitě zaslechne, že dejme tomu anglický roh, třeba kvůli tiskové chybě v partituře, zatroubil o půl tónu výš. A já slyším tenhle falešný půltón nejen v sobě, ale i kolem sebe, ve svém užším a širším, řekl bych kosmickém okolí."