V oblasti filosofie dějin se obvykle svářily dva směry; oba jsou podle mého soudu, aniž bych zde chtěl tuto otázku rozvíjet, stejně mylné. Existoval jednak kolektivistický, jednak individualistický výklad dějinné reality. Podle prvního je dějinný proces v podstatě dílem nepřehledných davů; podle druhého dějinnými činiteli jsou výlučně jedinci. Aktivní, tvůrčí povaha lidské osobnosti je přespříliš zřejmá, než aby kolektivistický pohled na dějiny byl přijatelný. Lidské masy jsou receptivní; omezují se na to, že svou přízeň nebo svůj odpor projevují lidem s výrazně osobním a iniciativním životem. Avšak na druhé straně osamo­cený jednotlivec je abstrakce. Historický život je soužití. Život vynikající osobnosti spočívá ve všestranném pů­sobení na masu.

Není tudíž správné oddělovat „hrdiny" od mas. Jde o dualitu, která tkví v podstatě dějinného procesu. Lidstvo ve všech stadiích svého rozvoje bylo vždy funkční strukturou, v níž nejenergičtější lidé. — ať už byla forma této energie jakákoli — působili na masy, vtiskujíce jim určitou podobu. Předpokládá to jisté základní společenství mezi znamenitějšími jedinci a obecným davem. Jedinec cizorodý vůči mase by na ni neměl vliv: jeho působení by klouzalo po společenském útvaru té které epochy, aniž by v něm vzbudilo nejmenší odezvu, aniž by se včlenilo do dějinného procesu. V různé míře se to přihodilo nejednou a dějiny musí zaznamenávat na okraj svého hlavního textu i životopisy těchto „výstředních lidí". Jako všechny ostatní biolo­gické obory, má i historie jeden obor vymezený zrůdám; i ona má svou teratologii.