Filosofie je umění najít cestu ven tam, kde se všem zdá, že se ocitli v pasti. Zbavuje člověka jeho vrozené závislosti na jednoduchých odpovědích, nehledá nějaké třetí cesty, ale čtvrté a páté. Naznačuje, jak důležité je dokázat se srdečně smát tomu, co je směšné, a brát vážně to, co teprve přichází. To ale souvisí s tím, že filosofie byla vždy a dodnes je způsob kritického myšlení, to jest schopnost zastavit se, když běžím, a podívat se, netočím-li se v kruhu. Čas od času je totiž nezbytné zkoumat, zda složitě neredukujeme na příliš jednoduché a zda to, co dává smysl, není v tom, co jsme odmysleli. Pak možná zjistíme, že – zvláště u nás – žijeme v době velkého odmýšlení. Umíme zacházet jen s celými čísly. Dělíme-li, jsme nespokojeni, že nám vycházejí nějaké zbytky. Hned se jich snažíme zbavit (jsou nepřizpůsobivé), a neuvědomujeme si, že tyto zbytky, které odhazujeme, jsou způsob, jímž se nám naše doba snaží promluvit do duše. Filosofie je umění naslouchat tichu. Všem hlasům, které nejsou slyšet, protože je nelze směnit za jednoduchá hesla.

Miroslav Petříček: „Možná je to tak, že umění dotuje stát, ne naopak“
http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/14073-miroslav-petiek-mona-je-to-tak-e-umni-dotuje-stat-ne-naopak#.UVhF1uRgj6k.facebook