Vy chcete pokud možno - a není šílenějšího “pokud možno” - odstranit utrpení; a my? - zdá se přímo, jako bychom je my chtěli mít raději ještě větší a horší, než jaké kdy bylo! Blaho, jak vy mu rozumíte - to přece není žádný cíl, to nám připadá jako konec! Stav, který učiní člověka směšným a opovrženíhodným, který činí žádoucím jeho zánik! Kázeň utrpení, velkého utrpení - copak nevíte, že jen tato kázeň vedla dosud člověka k jeho výším.”

Svet muze byt uchopen jen prostrednictvim neceho, co je stejne tak bezucelne: umeni.

Není pochyb o tom, že existence veřejných poprav byla spjata s něčím zcela odlišným než s touto vnitřní organizací. Rusche a Kirchheimer v tom právem vidí důsledek způsobu výroby, v němž pracovní síla, a tedy lidské tělo, nepředstavovala ani užitek, ani tržní hodnotu, neboť ty jí byly uděleny až ekonomií prúmyslového typu.
Je také jisté, že ono "opovrhování" tělem odkazuje k obecnému postoji vzhledem k smrti; a v tomto postoji lze rovněž rozpoznat jak hodnoty vlastní křesťanství, tak i demografickou, a v jistém smyslu dokonce biologickou situaci: řádění nemocí a hladu, periodicky se opakující masakry způsobené epidemiemi, vysoká dětská úmrtnost, křehkost bio-ekonomické rovnováhy - to vše způsobilo, že smrt se stala blízkou, a podnítilo to vznik rituálů okolo ní, které ji integrovaly, činily ji přijatelnou a dával smysl její permanentní agresi.
-- Foucault