Máme za sebou první týden léčby (píšu "máme" i když je to hlavně o taťkovi, ale žijeme tím teď celá rodina a dost jeho přátel). První chemoterapii zvládl dobře, nebylo mu špatně, ale byl hodně unavený. Moc si chválí doktory a sestřičky na oddělení, protože všichni dělají naprosté maximum a navíc v prostředí, kde si nikdo z nich pracovat nezaslouží. V nemocnici zatím spal jen jednu noc. Dohodli se s doktorem, že hned po ozařování si ho můžeme brát domů a ráno ho přivézt zase až na vyšetření a ozařování, příp. chemoterapii. Doufám, že to takhle půjde co nejdýl.
Ať je to prostředí jakkoliv hnusné, je to hodně o lidech. Zatím nemůžu říct nic špatného ....
Ve středu by se možná mohl přestěhovat na 2lůžkový pokoj, ale doktor říkal, že mu řekne narovinu, že když přijde někdo mladší, tak ten pokoj dostane on.
Nicméně když potřeboval léky na nevolnost, sestřičky mu nic dát nemohly a muselo by se čekat na doktora. Takže všechny tyhle věci, nutridrinky, čaje, potr. doplňky apod. zajišťujeme sami. A jsem ráda, že máme takovou spoustu známých lidí, kteří nám v tom pomáhají a mají vůbec tu možnost (protože jsou lékaři atd.). Nedokážu si představit, jak může bojovat člověk, který má babičku někde na konci republiky a je dva měsíce v nemocnici úplně sám... to musí být něco hroznýho.
A začínám mít pocit, že možná celá ta situace je impulsem k tomu, abych o něco málo změnila svůj obor, resp. nasměrovala se trochu jinam ve svém oboru a začala se věnovat právě této problematice (z hlediska psychologie a soc. práce)...
HARIBOKACHNA:
SUCHRE:
KAISERIN:
DEMO:
LENDULIK: Děkuji všem za to, co jste napsali. Je to pro mě ohromná podpora, i když to jsou jen krátké věty.