Proti věčným pochybnostem, zda nám to stojí za to:
Nové umění a nová krása jest proto vždy vášnivě oddána přítomnosti a víc: jest vlastně jedinou přítomností, nejplnější, nejskutečnější a nejpravdivější skutečností, která jest. Mimo ni jest všecko tok, pohyb a klam: ona jediná stojí v centru spojena podzemní tepnou se srdcem a osou života. Neboť tím liší se podstatně umělec-tvůrce od člověka reprodukce, od člověka průměru a prostřednosti: kdežto průměrný člověk živoří stále z minulého a v minulém, připíná, spojuje, váže a našívá pracně a nešťastně svůj život podle vnějších kritérií paměti a logiky a sestavuje tak vlastně podle cizích, nesvých vzorců stále ani ne svoje dojmy - nýbrž jen ozvuky cizích dojmů - tvořivý duch jediný a sám žije intenzívně plný a skutečný život, bez prostředníků logiky, paměti a abstrakce, život zmnožený a stupňovaný, plný a z první ruky v jediném zjevení smyslů.
Člověk reprodukce živoří vedle něho jakýsi strašidelný fantomatický pseudoživot, jakousi ironickou dřímotnou můru, kterou nedovede setřást, jakýsi položivot vysátý a odkrevený na schéma, larvu a šablonu. Tvořivý duch sám a jediný obrozuje se neustále z pramenů věčnosti a ve chvíli, kdy se přestane obrozovat, kdy ztratí schopnost nekonečného rozvoje - tento největší talent génia - je psáno nad ním mene tekel a je zvážen a spočten na smrt.
F. X. Šalda, O poezii; Československý spisovatel, Praha 1970, str. 20.