Hledání cesty k novému autorovi je vlastně dost napínavé. Někdy člověk vykolejí na jednom verši či básni a je na roky odvrácen.

NATASHA: Faktum je, že já jsem se k Hruškovi dostal přes "naživo" - přes ty jeho čtené Obývací nepokoje - a taky mám pocit, že pronikání k němu bylo o to snazší...

NATASHA: To rád slyším, neb jednou jsem Hrušku slyšel v místě jeho (a mého) bydliště a najednou jeho texty promlouvaly podivně cize a příliš pateticky. Ale musím poznamenat, že jsem tehdy přišel po začátku a musel odejít před koncem.
Je to jinak jeden z mála lidí, který dokáže vystihnout nepatetickou patetičnost Ostravy.

A tu báseň, ve které Hruška popisuje, jak dva chlapečkové na ulici spolu v dialogu probírají strategické postupy při jakési počítačové hře (představujíce si zřejmě přitom přesné obrazy i děje), tu prostě musíme nějak někde splašit, protože to je naprostá lahůdka.
Pravda, když to čte autor naživo, tak je to zřejmě daleko větší pařba. Ale stejně.

Moc pěkně napsané. Teprve teď doopravdy lituji.

Ke včerejšímu čtení Petra Hrušky ve Fra:

Víte, kdo jste tam nebyli, přišli jste podle mého názoru opravdu o hodně.
Petr Hruška je autor, ve kterém se pozoruhodně spojuje kvalita autorská s kvalitou lidskou. Alespoň tak působí na mě. Ve svých básních vypráví o věcech samozřejmých, o každodennosti, ale tak, že by se člověk hned smál, hned plakal - jak si autor zamane.
A je v tom všem taková nějaká vřelost... A navíc i nadhled nad sebou samým, nad člověkem i básníkem, což je velmi vzácné.

A když si tak včera dramaturgicky promyslel (samozřejmě tedy nevytváří to kouzlo nahodile...) svoje čtení jako kombinaci textů osmiletého Petra Hrušky, který se již v té době projevoval jako veskrze geniální pozorovatel, a básní současného Petra Hrušky o rodině a dětech, vezl nás mezi radostí a dětskou průzračností a nezamýšlenou naivitou, a dospělým vnímáním světa - místy bolestným, místy odhalujícím roztomilé absurdity, a pak zas hruškovsky laskavým...

A já jsem tam seděla a poslouchala a smála se uvnitř i nahlas a myslela jsem na to, že není nic důležitějšího - jakkoliv přepjatě to možná zní.

Nelpím na prvním vydání, neb Zimohrádek je slast číst v obou °)

Případně je navštěvují oslové. Únik knih do Prahy je každopádně značný.

Zimohrádek v prvním vydání za dvacku.
Brněnské antikvariáty jsou ňuňuňu.

UBIK: No právě.:(

Proti věčným pochybnostem, zda nám to stojí za to:

Nové umění a nová krása jest proto vždy vášnivě oddána přítomnosti a víc: jest vlastně jedinou přítomností, nejplnější, nejskutečnější a nejpravdivější skutečností, která jest. Mimo ni jest všecko tok, pohyb a klam: ona jediná stojí v centru spojena podzemní tepnou se srdcem a osou života. Neboť tím liší se podstatně umělec-tvůrce od člověka reprodukce, od člověka průměru a prostřednosti: kdežto průměrný člověk živoří stále z minulého a v minulém, připíná, spojuje, váže a našívá pracně a nešťastně svůj život podle vnějších kritérií paměti a logiky a sestavuje tak vlastně podle cizích, nesvých vzorců stále ani ne svoje dojmy - nýbrž jen ozvuky cizích dojmů - tvořivý duch jediný a sám žije intenzívně plný a skutečný život, bez prostředníků logiky, paměti a abstrakce, život zmnožený a stupňovaný, plný a z první ruky v jediném zjevení smyslů.
Člověk reprodukce živoří vedle něho jakýsi strašidelný fantomatický pseudoživot, jakousi ironickou dřímotnou můru, kterou nedovede setřást, jakýsi položivot vysátý a odkrevený na schéma, larvu a šablonu. Tvořivý duch sám a jediný obrozuje se neustále z pramenů věčnosti a ve chvíli, kdy se přestane obrozovat, kdy ztratí schopnost nekonečného rozvoje - tento největší talent génia - je psáno nad ním mene tekel a je zvážen a spočten na smrt.

F. X. Šalda, O poezii; Československý spisovatel, Praha 1970, str. 20.

Pěkný posun. Ano. Přesně.

UBIK: Souhlasím.
Je zvláštní, když si představuju - kolik rukou přede mnou, kolik prožitků z četby přede mnou...bylo.

RICARDERON: Náhodou jsem si teď v Klementinu zapůjčil Ajvazovu Vraždu v hotelu Intercontinental a její salátová podoba podivným způsobem podtrhla magický obsah. Tedy knihovní mrzáčci mají své kouzlo, si myslim.
Termíny jsou potíž vždy.

VANEK: Tyto položky reality moje představa přirozeně neobsahovala.

NATASHA: Bohužel bezdomovci jsou touhle dobou fakt dost opruz.

Já bych v knihovně nejradši bydlela. V noci... představuju si, jak bloumám mezi regály...

Mám rád knihovny na čtení čehokoli (hlavně cizích novin!), nejen knih odtamtud (MK centrála, Smíchov, ale i Žižkov a Vinohrady). Navíc tam nejsou slyšet auta, čas pomalu teče (hlavně v dětském oddělení) a dostanete začasté čaj či nějakou podobnost. Vůbec nejlepší jsou knihovny s volným výběrem, kde je možno proplouváním strávit celé dny - tím "trpím" od sídlištní knihovny s příručkami SSM ve Výškovicích po univerzitní knihovnu v Kostnici (a tak trpím v NK). Krom toho ohmatané knihy mají něco do sebe. Obvzláště to (magicky) platí o básnických kusech. Došel jsem časem dokonce k názoru, že kniha, kterou si nekoupím, ale jen přečtu, mi spíše zůstane v hlavě.