ANNAWA: Marně přemýšlím, jestli jsem si někdy četla vzorně vsedě na křesle, a nějak mě žádný takový období nenapadá. Dětem čtu nejčastěji na posteli a všichni u toho ležíme, hlavy zabořený do knížky tak, že já nevidím na písmenka, nebo na sedačce, kdy se po mě oba dva střídavě válí a střídavě soustředěně nahlíží na jednotlivý stránky. A já sama jsem si v dětství nejradši četla na okně, teda dokud to šlo a bydleli jsme v činžáku se širokejma parapetama :) a pak už asi převážně na posteli.
LUCCHA: A pokud jde o mě a můj vztah k takovýmhle křesílkům, tak mě přijde, že jako zajímavý kousek do velkého dětského pokoje, klidně, ale jako běžná součást běžných dětských pokojů mi to přijde jako zbytečný kus nábytku, sice pěknej, ale zbytečnej.