JUASINHA: já si myslím, že to odcizení je přirozené a nutné na cestě k samostatnosti. a že za normálních podmínek se člověk (tedy jako to dítě) zase ke svým rodičům citově vrátí, ale právě už jako ten rovnocenný partner. mám dvě děti, první citově závislejší a dost nesebevědomé, druhé naopak. to první mělo s hledáním cesty k dospělosti mnohem větší problémy. z toho soudím, že to je dost o sebevědomí (obou, protože i rodiče se musejí nějak vyrovnat se ztrátou svého vlivu).

bylo půlroční odloučení...není to dlouho,to vůbec ne,ale bylo to první delší....je to blbý to takhle napsat,ale pro mě to bylo celkem osvobození...a právě tam jsem si to uvědomila poprvé...přijeli za mnou a já je vnímala úplně cize,divný to bylo....
no právě,oni semnou taky nejsou moc spokojeni

JUASINHA: ale nejsou, to byste neplakaly... ;-) trvá to většinou dlouho, v lepším případě měsíce, ale většinou roky. imho většinou k získání vzájemného respektu pomáhá delší odloučení.
a je to přesně důsledek druhé části názvu tohoto klubu. bo ani děti si člověk nevybírá... ;-)

MEG: chápu...a moc dobře si to uvědomuju...a z toho i pramení ta moje neustálá lítost vůči nim,ale cítím mezi námi strašnou bariéru a nejsem schopná jí odbourat...někdy jsou prostě pro mě jen dvě cizí osoby...

JUASINHA: chápu, že to je těžké v situaci, kdy se na nějakou dobu přetrhla komunikační nit. ale imho stojí za to nevzdávat to. přerod závislého malého dítěte v nezávislou osobu s často odlišnými názory na svět (většinou spíš "nezávislou", protože skutečně nezávislí na rodičích jsme v okamžiku, kdy nepotřebujeme ani jejich souhlas, ani jejich podporu, ani jejich peníze atd.), je docela těžkou zkouškou i pro rodiče, to mi můžeš věřit. :-)

SHAMPOO: to je příliš obecně položená otázka, abych ji mohla jednoduše zodpovědět. vezmu to od konce: až tak od svých 30 let mám se svými rodiči dobrý a rovnocenný vztah. do té doby jsem já měla pocit, že se musím před nimi svým způsobem obhajovat, prostě snažit se obstát (moje maminka je poměrně náročný kritik). samozřejmě před tím jsme měli vcelku normální vztahy, tj. někdy nebyli spokojeni oni se mnou, jindy já s nimi. pamatuju se na období třeskuté puberty, kdy jsem si myslela, že mám nejpříšernější rodiče na světě. a naštěstí jsem si na to vzpomněla i později, když procházely něčím podobným i moje děti. je fakt, že přísně soudit se navzájem je výsadou rodičů a dětí... co bychom u cizích přešli, to je u vlastní krve zásadní nedostatek. nevím, proč to tak je, ale je to tak.
ale abych se vrátila k původně položené otázce - dobrý vztah s rodiči máme ve chvíli, kdy jsem k sobě vzájemně tolerantní. a to je možné jen mezi rovnocennými partnery, kteří se vzájemně respektují. a tomu se musejí obě strany naučit respektive to přijmout. nebývá to lehké, protože si to zpravidla vzájemně všelijak ztěžujeme bohužel obě strany čekají, kdy ta druhá začne (s tím respektem)... ;-)

MEG: protože už je pro mě těžké začít s nimi komunikovat jako se svými přáteli....a nedávno jsem to zkusila...bohužel to skončilo brekotem máminým i mým...nezvládla moje názory na svět,výchovu,společnost apod...já s nima prostě mluvit nemůžu

MEG: ty jsi měla dobrý vztah s rodiči?

JUASINHA: co je na těch otázkách v zásadě tak závadného či nepochopitelného? ;-) proč si myslíš, že nemůžeš mít rovnocenný vztah s rodiči?

SEVERINE: ad kontakty s rodiči....ty sms znám moc dobře...co děláš?jak se máš?co budeš jíst?kdy přijedeš?tady svítí sluníčko,táta je v práci...bože!!!ještě že jinou techniku než telefon neovládá....teda teď se dozvěděla od nějakého známého,že existuje něco jako web kamera!!!!no snad jí to nadšení brzy přejde...jo a ještě k tomu partnerskému vztahu...ale ten se přeci musí budovat už od začátku....mně bylo jasný vždycky,že s nima nikdy nebudu na stejné úrovni,vždy budu v té podřazené pozici,protože vždycky semnou jednali tak,že já jsem dcera a oni rodiče...kámoši nebo partneři to vůbec...myslím si,že to je hodně ovlivněné věkovým rozdílem....čím menší,tím pohodovější vztah s mámou/rodiči...

IKARIE: jestli mi napíšeš, kolik let máš pubertu za sebou, tak možná budu vědět odpověď...;-)

no moje maminka začala debatovat zhruba když mi bylo 15,do té doby se nebála,že bych ji mohla přeprat a to spíš než debatovat,sama určovat

IKARIE: :)tak jo...
SHAMPOO: když jsem byla malá holka,tak mi to bylo jedno,ale čím jsem starší,tím je to horší a horší...ale po minulé nepříjemné debatě s mámou,vim,že oni taky cítí,že něco není v pořádku...jo, je to holt psycho ta rodina

JUASINHA: tak treba tech nekolik malo drogovych experimentu, cigara .. to to je asi vsechno :)

já mohu jen podotknout,že vám všem s normálními rodiči,jen a jen závidím.
Když jsem byla malá holka,tak jsem si takové "normální rodiče"vždycky přála.

takhle by to mělo fungovat...a ne se pokaždý poníženě ptát,jestli můžu spát tam a tam,jít tam a tam...ono je to asi výchovný,ale vědět kua kde je ta hranice!!!ale záleží určitě i na povaze dítěte,protože když si nic neumí vydobít a rodiče si nepřevychovat,tak má holt smůlu
IKARIE:a jaký byly ty extrémy:))))?to mě zajímá:))

jj, hranice svobody dítěte se musí - když je maličký - držet dost pevně a pak jí postupně zvětšovat a uvolňovat, ale s 18 rokem už by mělo bejt všechno jasný a měl by zvolna začít fungovat partnerskej vztah ... problém některejch rodičů (myslím si, že minimálně poloviny) je, že se jim líbí někoho ovládat a nechtěj se z tý role dostat ... já zas furt slýchám : "rodiče už sou takový" -- blbost, ale nemám na to jim vmýst do tváře: "to, že vás rodiče uzurpovali, přece neznamená, že se pomstíte na mně" (oběma umřel poslední rodič před max. 3 roky a sou na to téma citlivý)

k tý lítosti -- ta pochází nejspíš z toho, že s nima člověk prožil i dost dobrejch chvil, když byl malej (a teda -- díkybohu za ty chvíle) .. takže není stoprocentní důvod se na ně vykašlat ... ale v přítomnosti se chovaj egoisticky - dělaj dobře sobě (ovládaj), tak je to chce pokud možno slušně a vytrvale (a když to nejde tak rychle a neurvale) poslat na hranici, která nám připadá ok

k tomu strachu -- některý rodiče maj prostě úzkostnou poruchu .. a dostat je s tím k doktorovi nejde .. navíc po těch práškách, co na to dávaj, se blbne -- já věřím, že ten rodič trpí, ale je to jeho problém, já kvůli němu nebudu dělat věci, který považuju za bezpečný

teda upřimně - přála bych si mít cool vztah s matkou, ale jde to vůbec s někým, kdo je schopnej vás stále kontaktovat jako první (já jí volám tak dvakrát za rok - jednou, když něco potřebuju a podruhý - když se neozve třeba měsíc a začnu na ní mít třochu náladu .. ona je schopná mě icqovat, smskovat, telefonovat co tři dny s konverzací typu "ahoj / jak se máš?/ tady prší" blee)

tak já du budovat ty hranice ,-)

jinak ad tema
mam naprosto perfektni vztah s mamou, je skvela, tolerantni, moderni blablablaa. uz spolu nebydlime, travime spolu tak jeden vikend za mesic.. a strasne me mrzi, ze se k ni obcas chovam nepekne a nevdecne (kdyz si uvedomim, co ona pro me vsechno dela, jak me podporuje etc.) - stylem, ze ji odsekavam, oci vsloup "jezis mamiiii.." .. zajimalo by me, jestli se to da nejak oduvodnit, nebo jsem jen nevdecny rozmazeny fracek (coz si nechci pripustit, navi uz pubertu mam par let za sebou...))

jestli se muzu zapojit do debaty, myslim ze jsem mela od mamy pridel svodody presne takovy, jaky jsem si prala, fungovalo to vetsinou tim stylem, ze jsem se neptala, ale spis oznamoavla - jdu tam a tam, s tim a tim, vratim se v tolik... az na par extremu jsem vlozene duvery nezneuzivala a myslim, ze se za me mama moc stydet nemusi .)
takze jestli jednou budu rodic, muze to byt metoda, ktera funguje..

právě,jak jsem už psala,věta,kterou asi slyšelo a nenávidělo každé dítě:my tě nechceme omezovat,máme o tebe jen strach je fakt pravdivá...jenže prostě nějaká máma ho má větší, jiná menší,nebo ho mají všichni stejný,ale umí ho ovládat,ale každopádně je nutný poskytnout dítěti určitou dávku svobody,což mnoho rodičů nedělá