IKARIE: :)tak jo...
SHAMPOO: když jsem byla malá holka,tak mi to bylo jedno,ale čím jsem starší,tím je to horší a horší...ale po minulé nepříjemné debatě s mámou,vim,že oni taky cítí,že něco není v pořádku...jo, je to holt psycho ta rodina

JUASINHA: tak treba tech nekolik malo drogovych experimentu, cigara .. to to je asi vsechno :)

já mohu jen podotknout,že vám všem s normálními rodiči,jen a jen závidím.
Když jsem byla malá holka,tak jsem si takové "normální rodiče"vždycky přála.

takhle by to mělo fungovat...a ne se pokaždý poníženě ptát,jestli můžu spát tam a tam,jít tam a tam...ono je to asi výchovný,ale vědět kua kde je ta hranice!!!ale záleží určitě i na povaze dítěte,protože když si nic neumí vydobít a rodiče si nepřevychovat,tak má holt smůlu
IKARIE:a jaký byly ty extrémy:))))?to mě zajímá:))

jj, hranice svobody dítěte se musí - když je maličký - držet dost pevně a pak jí postupně zvětšovat a uvolňovat, ale s 18 rokem už by mělo bejt všechno jasný a měl by zvolna začít fungovat partnerskej vztah ... problém některejch rodičů (myslím si, že minimálně poloviny) je, že se jim líbí někoho ovládat a nechtěj se z tý role dostat ... já zas furt slýchám : "rodiče už sou takový" -- blbost, ale nemám na to jim vmýst do tváře: "to, že vás rodiče uzurpovali, přece neznamená, že se pomstíte na mně" (oběma umřel poslední rodič před max. 3 roky a sou na to téma citlivý)

k tý lítosti -- ta pochází nejspíš z toho, že s nima člověk prožil i dost dobrejch chvil, když byl malej (a teda -- díkybohu za ty chvíle) .. takže není stoprocentní důvod se na ně vykašlat ... ale v přítomnosti se chovaj egoisticky - dělaj dobře sobě (ovládaj), tak je to chce pokud možno slušně a vytrvale (a když to nejde tak rychle a neurvale) poslat na hranici, která nám připadá ok

k tomu strachu -- některý rodiče maj prostě úzkostnou poruchu .. a dostat je s tím k doktorovi nejde .. navíc po těch práškách, co na to dávaj, se blbne -- já věřím, že ten rodič trpí, ale je to jeho problém, já kvůli němu nebudu dělat věci, který považuju za bezpečný

teda upřimně - přála bych si mít cool vztah s matkou, ale jde to vůbec s někým, kdo je schopnej vás stále kontaktovat jako první (já jí volám tak dvakrát za rok - jednou, když něco potřebuju a podruhý - když se neozve třeba měsíc a začnu na ní mít třochu náladu .. ona je schopná mě icqovat, smskovat, telefonovat co tři dny s konverzací typu "ahoj / jak se máš?/ tady prší" blee)

tak já du budovat ty hranice ,-)

jinak ad tema
mam naprosto perfektni vztah s mamou, je skvela, tolerantni, moderni blablablaa. uz spolu nebydlime, travime spolu tak jeden vikend za mesic.. a strasne me mrzi, ze se k ni obcas chovam nepekne a nevdecne (kdyz si uvedomim, co ona pro me vsechno dela, jak me podporuje etc.) - stylem, ze ji odsekavam, oci vsloup "jezis mamiiii.." .. zajimalo by me, jestli se to da nejak oduvodnit, nebo jsem jen nevdecny rozmazeny fracek (coz si nechci pripustit, navi uz pubertu mam par let za sebou...))

jestli se muzu zapojit do debaty, myslim ze jsem mela od mamy pridel svodody presne takovy, jaky jsem si prala, fungovalo to vetsinou tim stylem, ze jsem se neptala, ale spis oznamoavla - jdu tam a tam, s tim a tim, vratim se v tolik... az na par extremu jsem vlozene duvery nezneuzivala a myslim, ze se za me mama moc stydet nemusi .)
takze jestli jednou budu rodic, muze to byt metoda, ktera funguje..

právě,jak jsem už psala,věta,kterou asi slyšelo a nenávidělo každé dítě:my tě nechceme omezovat,máme o tebe jen strach je fakt pravdivá...jenže prostě nějaká máma ho má větší, jiná menší,nebo ho mají všichni stejný,ale umí ho ovládat,ale každopádně je nutný poskytnout dítěti určitou dávku svobody,což mnoho rodičů nedělá

JUASINHA: no tak s tou svobodou budu mít problém. Byla jsem z těch, které mohly na diskotéky a tak později, než kamarádky a samozřejmě mi to strašně vadilo. Ale časem jsem zjistila, jaké to je, byla jsem zvyklá vědět o každém mamky kroku a když někam jela a nevrátila se do udané hodina, už jsem ji naháněla. A to je dospělá a tak, že jo...jenže strach o blízké se nemusí vztahovat jen na děti :) V tomto ohledu ty své lituju skoro předem ;)

no to je hrozně těžký....myslim,že jestliže máš vyrovnaný zázemí a jseš v pohodě,tak nebudeš mít problém s výchovou...my, co to máme doma trošku psycho s tím budeme mít problém....ale zas na druhou stranu,vím,že pomoc od nějakého psychologa je snadná...znám asi dva lidi,co jí vyhledali právě kvůli tomu,že nevěděli ja na to a báli se,aby ta jejich výchova nedopadal stejně,jako výchova jejich rodičů...já se třeba bojim,že budu opačný extrém a svým dětem dám takovoui dávku svobody,že se to obrátí proti mě...je to fakt těžký...ale obecně je to tak,že se to vše přenáší z generace na generaci....(vím,že naši to měli doma taky psycho,takže jim nic vyčítat nemůžu)důležitý je s tím něco dělat...

Jak to tu čtu (a děsím se!), tak si říkám jací z nás vyrostou rodiče...

Moje mamka vždycky říká, že nás vychovávala stylem "apelovala jsem na váš rozum už v době, kdy jste ještě žádnej rozum neměli". A myslím že se s bráchou shodnem, že nás vychovala dobře - máme super vztah, skvělé zázemí a prostě nic, na co si stěžovat.
Ale na druhou stranu, když mi byly tak tři roky, tak jsem prej byla k nesnesení a na zadek jsem dostávala celkem často...no, to si ani nepamatuju, v mé paměti na mě mamka nikdy nesáhla.

Vyroste ze mě jednou lepší nebo horší rodič než z těch, kteří to měli doma horší? Je možné následovat dobrý příklad a je to jiné / lepší / horší než naopak vyvarování se chyb minulé generace?

"jsi můj rodič,žádné jiné mít nebudeš"jsem naštěstí nikdy neslyšela....tam to předtím jo,to jo....ale u mě je to spíš reakce na tu mojí naštvanost a bezmocnost,protože když časem "vychladnu",tak si uvědomim,že oni to asi fakt vše myslili dobře,jen jejich přístup nebyl správný a že jim nemůžu celý život vyčítat,že jsem frustrovaná bez žádného sebevědomí co se bojí celý život svých rodičů....

mám takový pocit,že ta lítost pramení z toho nácviku "jsi moje dcera/syn a dokud tě živím,jsi mi povinen,já jsem přece tvůj rodič,žádné jiné už mít nebudeš a bla bla bla"

ta lítost je hrozná?dobrá?věc....stává se mi strašně často,že zas řešim,jak mě štvou a co zas bylo špatně,jenže pak je vidim třeba na nějaké fotce,nebo doma,nebo kdekoliv jinde a začne mi jich být strašně,strašně moc líto a uvědomim si,jak je mám hodně ráda,jenže proč se dějě to vše kolem...

SEVERINE: no já svojí teď zlomila a o vánocích začneme hledat kompromis,pro "společný kontakt" a uvidíme

MIKATCHOU: jj, ona se chvíli tváří rozumně a pak se vrátí ke starýmu modelu .. ale zkoušim to pořád jasnejc řikat -- hodně dobrý je v tomhle směru Pearlsovo "gestalt vyznání"
SHAMPOO: hmm, takhle komplet .. pryč sem x let, spíš mám tendenci jí dát nějaký pravidla na společnej kontakt, než jí zazdít .. je mi jí líto .. ale na to bych se asi měla vysrat, jinak mi bude líto mě, co ,-D ?
OMI: výborný, použiju!!

právě to je na tom to nejhorší...to je něco tak strašně těžkýho vychovávat děti....hlavně si uvědomuju,že věta:my tě nechceme omezovat,máme o tebe jen strach...není zcestná...můžem tady kritizovat naše rodiče,ale až budem my v tý pozici...he he

jo jo
já si ovšem dnes po pár praxích ve školách říkám,jaký budu já rodič,taky pitomec co otlouká svoje dítě,nebo rodič co nezvládne výchovu a buď to rozmazlí nebo neukočíruje.

jj lhaní a obalmucení,největší prohřešek!!!!!jenže kdyby do toho ty děti nenutily sami....

JUASINHA: no moje maminka zastávala názor,že jakýkoliv pokus o obalamucení rodičů,se musí z dítěte vymlátit,nebo vykopat,podle toho jakou měla náladu