MIKATCHOU: Takňák chybí to přivinutí na hruď a tlukot otcovského srdce? O deset, dvacet let dřív? Jme se se k tomu sebezpytem (auto-psychoanalyzou) k tomu po čase dobral, co mu furt vyčítám, že mi za celý dětství dluží.

POA: volíš trošku moc ostrý slova na to že mě vůbec neznáš a nevíš jak to máme. Já sem už dávno samostatná, žiju v jinym městě než otec, chodim do práce, dycky sem se dokázala uživit,i během studií. Nejde mi o žádné vození za ručičku, to sem nikdy nepotřebovala. Otec mi nevybíral ani střední ani vysokou školu, za celou dobu sem za ním ani jednou nešla pro pomoc nebo pro radu (kromě občasného zkonzultování nějakýho osobního problému jako kámoš s kámošem), s výběrem práce mi taky nepomáhal, sem samostatná už docela dlouho. Jde mi jen o rodinné vztahy, chápeš?

POA: Možná rpoto, že tě má pořád. Já třebas fotra moc neužil a taky mu to pořád v koutku duše vyčítám, ikdyž vím svoje. Ale že si to umím správně pojmenovat neznamená, že to neprožívám.

MIKATCHOU: souhlasím s Mag... v tom věku bys měla být už samostatná, nemyslíš? Čekáš, že tě bude táta do důchodu vodit za ručičku?

Nechci být ale na tebe ošklivá, fakt ne. Co bych za to dala... můžu být tvým náhradním tátou, občas si i vousy nalepím, chceš-li to tak. Moje dcera ještě nemá 17 a nejraději by mě viděla jen o svátcích. Ale jsme v pohodě :-) tedy většinou

No nevím... V šestadvaceti se mi narodilo druhé dítě, žila jsem v té době v Mexiku a svéo otce (stejně jako matku, sestru a další členy rodiny) jsem viděla po asidvou letech, když jsme přijeli domů na dovolenou. V tom věku už pro mě nebyl tak důležitý. Teda byl, ale stačilo mi, že JE, byť i daleko...

Máš, je to přirozený a máš na to právo. A on má taky právo na život, jde o to, jestli se to nějak pokusil skloubit. Jestli nepokusil a věnoval se svýmu životu bez ohledu na svoje děti, rpostě nedospěl. To právě dělí dítě od dospělého -- umí myslet i na jiné.

To, že je to tvůj oten neznamená nutně, že je lepším člověkem, hodným obdivu, který nemá právo na lidské chyby. Rodišem se člověk nestává z etického rozhodnutí, ael z tlaku semene. tak to tak zkus brát a možná si nebudeš připadat tak nespravedlivě okradená. Třeba to prostě jinak neuměl, nebo to jinak nešlo.

mám právo být nasraná že se málo vídam s otcem (on si na mě čas neudělá) když už je mi 26? a on zdrhl od rodiny loni... věděla sem že to takhle dopadne... snažil se jen ze začátku, to abych na něj přestala být nasraná. Jakmile jsem přestala být (protože ho nechci ztratit) tak se už zas nesnaží...

Já na otci nenáviděl to, že se mnou nebyl. Furt v práci, třísměnnej provoz plus brigády. Přísahal jsem si, že tohle já dělat nechci, že tohle svýmu dítěti dělat nebudu.
No a realita? Tohle bylo za bolševika, začátkem osmdesátejch a nebyli jsme na to m právě dobře, no spousta jich na tom byla hůř. A abych uživil rodinu já v dnešní době, měl jsem tři zaměstnání. S rodinou jsem byl jenom když jsem je přibalil do práce. No naštěstí to zkrachovalo dřív než moje zdraví a tak teď jsme trochu živi z jedný práce, ale jsme trochu spolu. Ale ne o moc víc, než jsem byl já s otcem, rpotože jsme vyrůstali v paneláku, zatímco já musím spravovat barák.
Dějepis je svině.

JUASINHA: teď jsem si vzpomněla, jak zrovna nedávno koukal můj muž na svou fotku z léta a povídá, "to je neuvěřitelný, jak mám stejný postoj jako můj táta a jako míval děda..." myslím, že geny se nejvíc projevují při dosažení věku srovnatelného s předkem. ale jak řekla trefně dcera mé kamarádky (ona to použila při pohledu do zrcadla ;-) ), "geny jsou svině".
já osobně jsem na geny spoléhala trochu víc, než jak se pak ukázala vyjevit skutečnost. ale třeba stačí jen počkat... ;-)

při posledním omiho příspěvku mě napadá jak moc se dá v sobě potlačit to chování,projevy,které dítě na svých rodičích nenávidí....jednou mi kámoš doktor řikal,že geny hrajou docela malou roli,že nejdůležitější je výchova a to co člověk vidí dom....a st ím určitě také souvisí to,jestli se dítě ke svým dětem budou chovat stejně, jako jejich rodiče k nim

OMI: je to už velkej kluk... uč ho, aby ti pomáhal nebo aspoň asistoval...

výchova je daleko důležitější než dokonalé omítky... je to investice do budoucnosti

No, rád bych se mu víc věnoval, ale práce, barák... poznávám v tom to, co jsem nesnášel na svým otci, jenomže my byli v paneláku, takže se mnou byl aspoň ten čas, co já makám na omítkách. Smutný.

Omi: no tak také proto jsem řekla, že jsou dvě možnosti jak to využije, evidentně tedy v podstatě dělá to první, ale pocit zodpovědnosti či nějaké uvědomění nepřichází...

SEVERINE: to dycky skončí u toho, že jde vyluxovat skříň se sladkostma, který má zakázaný do doby, až si začne pořádně čistit zuby (deset minut denně nutit dítě zuby si OPRAVDU čistit, to je výkon, po kterým by i katecheta kopal do kočiček). Krom toho to troskotá na mojí vytíženosti, ale to se holt asi bude muset změnit, děti maj asi taky nějaká práva, nejenom barák a zaměstnavatel...

REONA: Ďoveče, příjemně mě dycky překvapí, tuhle svobodu využívá pro svoji příjemnost, ne por ovládání druhejch. To nebejvá častý.

SEVERINE: ta hra na obrácení rolí IMO nezafunguje, podle toho co OMI píše si prcek sotva z ničeho nic uvědomí zodpovědnost rodiče, spíš bych viděla dvě možnosti - "tak a teď si dělejte co chcete" a bude si také dělat co chce, nebo bude nesmyslně buzerovat...

OMI: a má nějaký další aktivity, kroužek, nebo nejlíp sport? .. a měl by je mít nezávisle na tom, jestli zlobí -- i nějakej aktivně společně strávenej čas s váma (koupálko, zoologická), jako jistotu .. pak mě ještě napadá převrácenej den -- domluvíš se s ním, že bude hrát hodinu dospělýho a ty dítě .. by mohlo bejt emocionálně oboustanně poučný -- co myslíš?

MEG: mám podobnou zkušenost,byla jsem takhle na výměnných pobytech v Itálii a je fakt,že když jsem přijela,tak jsem si řikala,že my české děti máme větší volnost a více méně si děláme co chcem...strašně mě tam "vadil"ten jejich model té klasické rodiny....jako rodinné obědy,večeře u jednoho stolu,jedlo se pouze až došel tatínek z práce,maminka v domáctnosti,tatínek polobůh rodiny...a na dcerky se čekalo večer u televize dokavaď se nevrátily z tahu....nevládla v těch rodinách žádná "anarchie":)a pak že si máme na co stěžovat.....

TRISSIE: Tenhle vztah má tchyně ke svým dvěma dcerám, z nichž jedna je moje drahá. Vyřešila totak, že se kamarádí s jednou cácorou, co si furt vybírá partnery, co ji okradou a zmlátěj, nám svýho času nezaplatila nájem s tím, že ji nemáme jak k tomu donutit a tak dále, prostě obrázek jsme si udělali, nekažme si žaludek. Tchyně jí hlídá děti, zatímco my o hlídání kšeftujeme se sousedy, a to tchyně bydlí snáma, furt ji dává drahé za příklad, jak je úžasná a jak jí svět křivní, jak tomá těžký, nokabaret, bába už nějak nemá soudnost. Shrnul jsem to tenkrát jednoduše: "Monička je její nejmilejší dcera." Furt mi oponovaly, že ona není její dcera. Pak jim to došlo a od tý doby s tím všechny souhlasej.

SEVERINE: ...to řikám od začátku, že je to tim, to snad pozná každej, já špekuluju furt nad tím, co s tím. Ono se blbě věnuje pozornost, když má postupně zakázaný absolutně všechno s tím, že v případě pochybnosti se přijde zeptat.
Zkusil jsem i "ranní reset", že trestní zákazy platěj jenom do ranního porbuzení, ale taky se toneosvědčilo, bral to abecedně a vyloženě byl šťastnej, když je nasbíral znva nazpět. Prostě z něj roste pankáč, masochistický rebel a prorok samoser (co xi vyprorokkuju, to si taky zařídím a pak se dívejte, jak mám dycky pravdu).

OMI: si myslím, žes na to sám přišel - moc žárlí na malou ségru, sebrala mu výsadní postavení v rodině a chce mít vaši pozornost, na kterou byl zvyklej - když ho trestáš, tak jí má stoprocentní, proto to dělá
takže spíš než v tom pokračovat, to chce vymyslet nějakej háček, jak to trochu přešaltrovat
zkoušel si mu to prostě nějak vysvětlit? asi jo, co? nebo ho třeba ignorovat, když to náhodou při zlobení jde a naopak mu věnovat pozornost, když je hodnej -- a co nejlíp (to ale třeba taky děláte): vymejšlet pro něj aktivní program - hrát si s ním, a nějak zařídit, aby pochopil, že ho máte rádi, i když víc vašeho času zabere malá

můj mladší syn (16,5) je právě teď se třídou ve Španělsku na výměnném zájezdu. všichni mají přidělené rodiny a Martin napsal super mail se svými postřehy, jak to chodí ve španělské rodině. například že ten kluk (17) chodí spát tehdy, když mu to dodiče řeknou a dělá jen to, co mu rodiče řeknou... evidentně to mého synka šokovalo. ergo on takové zkušenosti z domova nemá. což mi připadá prima. doufám, že si svého domova bude teď trochu více vážit. :-D