MIKATCHOU: zivot je plny kompromisu a nikdy nikdo nesliboval, ze to bude vzdy fer..... Zeli ti ukazala jaky smer by mohl zabrat, pokud opravdu chces veci rozpohybovat kladnym smerem. Samozrejme muzes i nadale sedet, tvrdit ze proti ni nic nemas a cekat jestli nezahrmi nebo tak neco */*

MIKATCHOU: ale ona se s tím nevyrovná pokud nedostane od tebe impulz....

já tě nenutím, jen jsem napsala, jak bych to řešila já....

tak to je totální kravina tohle... ona se s tim všim předevšim musí psychicky vyrovnat, já nepůjdu přece za ženskou která mojí mámě málem zničila život s bonboniérou a kytkou.. to je totálně úchylný. Jediný co chci je aby dostala odvahu a přestala se přede mnou schovávat...

ZELINKA: jo.. to není blbej nápad... naopak...

MIKATCHOU: kup kytku a bombošku, počkej až taťka nebude doma a dojdi za jeho novou partnerkou na kafe..... třeba netuší, že už jsi to vzala a že se na ni nezlobíš....

MIKATCHOU: tak to je blbý...ale i tomu bych dala čas... táta časem pochopí, neboj....

ale on to ví že mě to mrzí, zkoušela jsem to párkrát... třeba sem navrhovala ať spolu zas někdy jedem na lyže... nechtěl. Protože jeho nová ženská měla něco s nohou. A já přitom ani nechtěla abychom jeli ve třech... v tý době totiž ještě nebyla vytažená válečná sekera. A neni v podstatě doteď. Spoustu věcí co bysme mohli dělat společně nemůžem, protože jeho nová paní se mě prostě bojí. Má sice důvod, rozvrátila naší rodinu a já jí svýho času nenáviděla, ale už sme se párkrát viděly a já jí dala najevo že je vše v pohodě, že jí beru. Ale má ze mě furt dál stíhy. A táta jí upřednostňuje za každých okolností...

MIKATCHOU: já bych mu zkusila napsat dopis. Klasický na papíře, případně tam namalovala nějaký obrázek. Ale musíš hledat sama, musíš ty najít způsob, jak dál. Ale hlavně to zkoušet... a moc nenaléhat... věřím, že jestli to opravdu myslíš upřímně, že nastane postupná změna

MIKATCHOU: měla bys mu říct, co pro tebe znamená.... jeho to utčitě potěší, tobě se uleví a určitě najdete společnou řeč...otcové jsou hrdí a pyšní na své dcery .... a na jejich věku (dcer i otců) přitom nezáleží... :-)

MIKATCHOU: dej tomu čas.. trpělivost...

mysli na něj s láskou a uč s čekat, trpělivosti... ten pravý čas přijde

MIKATCHOU: omlouvám se, jen tím urychluji případný pomalý vývoj... vidím, že to nebylo na místě... nejsem ještě dokonalá

MIKATCHOU: Takňák chybí to přivinutí na hruď a tlukot otcovského srdce? O deset, dvacet let dřív? Jme se se k tomu sebezpytem (auto-psychoanalyzou) k tomu po čase dobral, co mu furt vyčítám, že mi za celý dětství dluží.

POA: volíš trošku moc ostrý slova na to že mě vůbec neznáš a nevíš jak to máme. Já sem už dávno samostatná, žiju v jinym městě než otec, chodim do práce, dycky sem se dokázala uživit,i během studií. Nejde mi o žádné vození za ručičku, to sem nikdy nepotřebovala. Otec mi nevybíral ani střední ani vysokou školu, za celou dobu sem za ním ani jednou nešla pro pomoc nebo pro radu (kromě občasného zkonzultování nějakýho osobního problému jako kámoš s kámošem), s výběrem práce mi taky nepomáhal, sem samostatná už docela dlouho. Jde mi jen o rodinné vztahy, chápeš?

POA: Možná rpoto, že tě má pořád. Já třebas fotra moc neužil a taky mu to pořád v koutku duše vyčítám, ikdyž vím svoje. Ale že si to umím správně pojmenovat neznamená, že to neprožívám.

MIKATCHOU: souhlasím s Mag... v tom věku bys měla být už samostatná, nemyslíš? Čekáš, že tě bude táta do důchodu vodit za ručičku?

Nechci být ale na tebe ošklivá, fakt ne. Co bych za to dala... můžu být tvým náhradním tátou, občas si i vousy nalepím, chceš-li to tak. Moje dcera ještě nemá 17 a nejraději by mě viděla jen o svátcích. Ale jsme v pohodě :-) tedy většinou

No nevím... V šestadvaceti se mi narodilo druhé dítě, žila jsem v té době v Mexiku a svéo otce (stejně jako matku, sestru a další členy rodiny) jsem viděla po asidvou letech, když jsme přijeli domů na dovolenou. V tom věku už pro mě nebyl tak důležitý. Teda byl, ale stačilo mi, že JE, byť i daleko...

Máš, je to přirozený a máš na to právo. A on má taky právo na život, jde o to, jestli se to nějak pokusil skloubit. Jestli nepokusil a věnoval se svýmu životu bez ohledu na svoje děti, rpostě nedospěl. To právě dělí dítě od dospělého -- umí myslet i na jiné.

To, že je to tvůj oten neznamená nutně, že je lepším člověkem, hodným obdivu, který nemá právo na lidské chyby. Rodišem se člověk nestává z etického rozhodnutí, ael z tlaku semene. tak to tak zkus brát a možná si nebudeš připadat tak nespravedlivě okradená. Třeba to prostě jinak neuměl, nebo to jinak nešlo.

mám právo být nasraná že se málo vídam s otcem (on si na mě čas neudělá) když už je mi 26? a on zdrhl od rodiny loni... věděla sem že to takhle dopadne... snažil se jen ze začátku, to abych na něj přestala být nasraná. Jakmile jsem přestala být (protože ho nechci ztratit) tak se už zas nesnaží...

Já na otci nenáviděl to, že se mnou nebyl. Furt v práci, třísměnnej provoz plus brigády. Přísahal jsem si, že tohle já dělat nechci, že tohle svýmu dítěti dělat nebudu.
No a realita? Tohle bylo za bolševika, začátkem osmdesátejch a nebyli jsme na to m právě dobře, no spousta jich na tom byla hůř. A abych uživil rodinu já v dnešní době, měl jsem tři zaměstnání. S rodinou jsem byl jenom když jsem je přibalil do práce. No naštěstí to zkrachovalo dřív než moje zdraví a tak teď jsme trochu živi z jedný práce, ale jsme trochu spolu. Ale ne o moc víc, než jsem byl já s otcem, rpotože jsme vyrůstali v paneláku, zatímco já musím spravovat barák.
Dějepis je svině.

JUASINHA: teď jsem si vzpomněla, jak zrovna nedávno koukal můj muž na svou fotku z léta a povídá, "to je neuvěřitelný, jak mám stejný postoj jako můj táta a jako míval děda..." myslím, že geny se nejvíc projevují při dosažení věku srovnatelného s předkem. ale jak řekla trefně dcera mé kamarádky (ona to použila při pohledu do zrcadla ;-) ), "geny jsou svině".
já osobně jsem na geny spoléhala trochu víc, než jak se pak ukázala vyjevit skutečnost. ale třeba stačí jen počkat... ;-)