MIKATCHOU: ...dky je to můj synek a mě opravuje a moralizuje... tak vyrůstá se mnou i s naší dobrou matkou v kompletní rodině...

Žvára jsem se rodičům taky snažil típat, zvláštní, tohle synek nedělá.
Takže to byl už zfotrovatělej pankáč. Jó, nevěř nikomu, komu je přes třicet.. :_)
Na ty blbý připomínky a omezování se snažím dávat majzla, ale nějak mi to furt nejde...

OMI: to je rostomilé, takový synek.. bud za něj rád. On žije jen s matkou nebo co? Kdo ho vychoval?
já si z dětství vzpomínam jen na to, že když sem tátu viděla ve společnosti kámošů co kouřej, tak si s nima někdy dal cigáro, což normálně nedělal když byl doma a to sem pak šílela že umře na raka... a snažila se mu cígo různě hasit. Ale stalo se to je párkrát. Jinak to bylo uplně normální všecko. Nechápala sem že by měl být nějaký rozdíl v punkovém a nepunkovém rodiči. Máma pankáč neni a mnohdy se chovala mnohem víc super než otec, kterej měl občas přehnanej strach když sem někam šla nebo naopak debilní kecy na muj první piercing, na muj první crazy účes apod... Rozdíl byl snad jen v tom že sem od raného dětství poslouchala trošku jinou muziku než jakou mejm vrstevníkům pouštěli jejich rodiče a když sem pakv cca 12ti letech hudbu začala trochu vnímat, nechápala jsem jak někdo může poslouchat něco tak trapnýho jako 2 unlimited, Dj Bobo nebo Jacksona.

Mít tatu pankáče... hele, to by mě zajímalo víc než naopak, jaký to je?
Můj synek občas má záchvaty morálky, kdy mi vysvětluje, že víno fakt nechce, že je ještě maličkej a že on pije šťávu. A žebych to měl taky někdy zkusit. A že bych neměl mluvit sprostě, když jsou tam děti, například on.

tak sem zjistila že v televizi na jedničce existuje pořad Rodina škola a já. Řešej tam problémy dětí a rodičů, výchovu a tak... že pořad existuje jsem zjistla na základě toho že muj otec předevčírem natáčel jako host díl pořadu "když se z našeho dítěte stane punkáč" :)) sem na to zvědavá... budou tam různé scénky punkových dětí hádajících se s rodiči... můj otec tam bude vyprávět jak se chovat když je vaše dítě punkáč, protože on sám je pankáč. A jelikož sám vlastně tak uplně moc neví, co si s takovym dítětem počít, trochu sem mu radila co tam má říkat :)) tak se na to třeba ze srandy někdo mrkněte... možná to bude v telce už teď v pondělí...

ZLATUSKA88: Ono to fakt dost pomůže. Mně pomohlo i jenom nepřijet párkrát z intru domů. Vandroval jsem o víkendu, žil tam z toho co jsem ve školní jedovně nasyslil a přijel jsem domu asi po dvou měsících. A byly karty najednou úplně jinak rozdaný.

MLEKAR_STEIN: njn... to stěhování mám v záloze...:)

ZLATUSKA88:
napada me jednoduche reseni, nosit doma spunty v usich.
a nebo jedno slozite ale ucinne reseni, seber se a odstehuj. a s par kamaradama si pronajmi byt. neni to tak drahy, kdyz se to rozpocita na vic lidi.

ZLATUSKA88: jak řikám: lidi jsou divná cháska. A rodiče jsou taky jenom lidi.
Na šéfa v práci taky můžeš narazit jako na pěknýho kreténa, co se bude vyžívat v sabotování tvý práce. Stát se může, každej máme nějakou tu jizvu na duši a holt někomu dělá dobře dělat jinejm nedobře a co naděláš -- zásobník má jenom devět patron.
Prostě základem je pochopit, že to není objektivní hodnocení, které by mělo tovje podvědomí přijímat, ale jen deklamace jejího životního psotoje, kterou má tvoje podvědomí zaznamenat a k ní si zapamatovat jako další indicii. Ale neřídit podle toho svůj vlastní život.
Zní to jednoduše, ale většině lidí se to nepodaří ani po těch deseti letech psychoanalýzy :-)

ZLATUSKA88:
Vydrž :-)

GEDI: bohužel...

ZLATUSKA88:
Některý jsou holt hodně vytrvalý -)

GEDI: jo, to dělám... a pořád nic :D už několik let

ZLATUSKA88:
Chce to vytrvat a prostě jí "umlátit" argumenty kdyby jsi měla pořád dokola říkat "To je moje věc, je to můj život"

ZLATUSKA88:
No vždyť jsem to říkala :-)

GEDI: mno mě teď bude 20

GEDI: podobné věty používám taky, ovšem jí to neumlčí ani neodradí. Začne s tím, že mi do toho naopak má co mluvit, protože sem její dcera... Pak přijde s tím, že mi žádné jedovatosti neříká a tak podobně. Ona si prostě na všechno najde argument a je jí jedno jak hloupej je. Hlavně, že má ona poslední slovo a pocit, že vyhrála. Většinou pak už ani nic neříkam, nechám jí ať mi to všechno řekne a nic jí k tomu neřeknu.. Jenže to mě prostě taky nebaví. Nechat si klovat díru do hlavy nesmyslama. Poznámky, že neumim vařit - protože pro ní nevařim - ty ignoruju. Vařit umim, a ona to moc dobře ví. Když u mě bydlel teď přítel dva týdny vařila sem mu každý den, pokaždé něco jiného. A spokojený byl. Jenže to by jí bylo proti srsti, protože by byl někdo na "mé straně"...

OMI:
Taky počítám že je jí minimálně o 10 až 15 let míň než nám :-)
Má spoustu času .

GEDI: jo, děvče, nám se to mluví, ale ona s s tím bude prát dalších dvacet let na psychoanalýze...

ZLATUSKA88:
Vím o čem mluvíš moje máti taky perlila a já z toho byla špatná.
Ale pak mi došlo že je to přesně jak říká Omi její nevyřešený problém a já s ním bojovat nemusím protože je to stejně k ničemu
Teď znám svou cenu vím jaká jsem a její pitomé poznámky že špatně vařím, špatně vychovávvám děti a špatně se ní chovám atd. mě už neberou
Naučila jsem se pár základních jednoduchých vět "Zase mi řekneš nějakou jedovatost? Tak promiň na to nemám čas" "Není to tvoje věc nemluv mi do toho" atd. a funguje to naprosto kouzelně.
Pokud chceš ozvi se do pošty.
Hlavně si uvědom že Tvoje "cena" se neodvíjí podle toho co ona (kdokoliv) říká.

ZLATUSKA88: Zkus se naučit dívat se na ni ne jako na matku, ale jako na "tu pani odnaproti". Jako na úplně cizího člověka, sousedku přes chodbu.
Spousta jejích nectností se tě najednou přestane osobně dotýkat. Najednou si o nich řekneš "no jo, tak je to trochu magor, ale jinak slušná ženská, co neděláte".

ZLATUSKA88: Svět není spravedlivej a i rodiče jsou holt jenom lidi. Někteří lidi jsou třeba i vrazi nebo narkomani a někdo takový rodiče holt vylosuje. Je to snad spravedlivý? Tys holt vylosovala ženskou, co má evidentně nevyřešenej vztah k otci a možná jsem drzej, ael je i pitomá, že ji to ani nenapadlo a tímpádem se na to nechce podívat nezaujatě z toho pohledu že chyba možná nebude v lidech okolo ní, ale v ní samotné.
Tedy že to není možná tak,ž e ty bys byla neschopná, ale že ona si do tebe projikuje vlastní nesebedůvěru, kterou do ní nahustili, když byla malá.

Odkaz mizerný výchovy se začne doopravdy řešit až u jejich vnoučat. To je taková dost pochybná nesmrtelnost duše, když psycholog musí rozklíčovat, jak k takovýmu mindráku babička přišla, zvlášť když babička je třeba už půl století pod drnem.

OMI: nj, ono ale dost zamrzí, když mi nevěří vlastní matka. A když vidim, jak bratrovi pořád říká jak mu věří, jak to dokáže, prostě jak ho podporuje... To prostě bolí...