VANEK:
Smutek z Respektu aneb Omyly, polopravdy a zamlčená fakta
Pseudostudentský tabloid Babylon (spolufinancovaný MK ČR), názory skupiny kolem nenávistného architekta Přikryla, celkem pak snůška polopravd a lží – to jsou ingredience, ze kterých uvařila svůj těžko stravitelný „národní“ dort Magdaléna Platzová (Pod blobem tma, Respekt 40/2008). Proti kritickým názorům či postřehům nic nenamítám, naopak – vedou k zamyšlení, zda člověk vše, co udělal, udělal správně. Základem každé korektní diskuse či polemiky ale musí být všechna dostupná a pravdivá fakta, nikoli poněkud nedbalý sběr informací a pohříchu i opakovaně vyvrácených nepravd.
Základním omylem autorky je již úvodní sugestivní otázka: „Jak to, že k tak důležitému projektu, jako je nová budova Národní knihovny, neproběhla předem odborná a veřejná debata?“ Diskuse na téma výstavby nové budovy Národní knihovny přitom knihovníci (nedejme se mýlit, o tuto odbornost tu jde především) vedou již přes sto let, o stavbě nové budovy bylo poprvé rozhodnuto již v osmdesátých letech minulého století. Samotný projekt výstavby nové budovy na okraji Letenské pláně byl veřejnosti představen prostřednictvím webových stránek Národní knihovny, denního tisku, rádií i televizí již v lednu 2005 – tedy více než rok před samotným vyhlášením soutěže. Plánovaná novostavba se poté stala tématem diskutovaným na odborných konferencích (mj. Inforum v květnu 2005, Knihovna a architektura v září 2005).
Magdaléna Platzová se fatálně mýlí i v tvrzení, že nebyl důvod se soutěží na novou budovu spěchat – v roce 2004 mělo vedení knihovny k dispozici prognózu, že hostivařský depozitář bude zcela zaplněn cca v letech 2010–2012. A stavba budovy Národní technické knihovny v Dejvicích byla zahájena až 16. října 2006 (její odchod z Klementina, pravděpodobně v polovině roku 2009, Národní knihovně sice odlehčí, ale mnohem méně, než se laikovi může zdát). Kolaps Národní knihovny z počátku devadesátých let, kdy již nebylo kam ukládat nezpracované přírůstky, byl dostatečným varováním. Prostorový problém v depozitářích je navíc pouze třetinou nesnází – není možné pomíjet nedostatek studijních míst v Klementinu ani nevyhovující zázemí pro zaměstnance.
A pokud jde o věčný spor, zda porota mohla či nemohla zrušit jednu ze soutěžních podmínek, říká Magdaléna Platzová pouze půl pravdy. Jednak je třeba připomenout, že s umístěním knih pod zem mohli svobodně pracovat všichni architekti – ona podmínka se totiž týkala pouze umístění jádra konzervačního fondu, který tvoří necelou třetinu fondů. Především však nešlo o podmínku jedinou, kterou porota někomu ze soutěžících „odpustila“; podobné „amnestie“ se dočkalo celkem několik desítek projektů. Zda to porota učinit směla nebo ne neposuzovala Národní knihovna, ale prezídium Mezinárodní unie architektů, podle jejíchž pravidel se soutěžilo. A při odkazu na jednání České komory architektů a UIA pak autorka zcela pomíjí klíčové sdělení prezidenta UIA, který opakovaně potvrdil platnost soutěže i jejích výsledků.
Odkazy na údajná nepříznivá vyjádření Evropské komise a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pak jsou již jen další recyklací polopravd, na kterou jsem si zvykl v méně seriózních médiích či osobně laděných komentářích, v Respektu mne ale překvapily. Evropská komise se soutěží na novou budovu Národní knihovny nikdy nezabývala – existuje pouze dopis jednoho bruselského úředníka, který je nezávazným, obecným právním názorem. Úřad pro hospodářskou soutěž sice letos v srpnu napsal dopis, kterým se k soutěži vrací, ale ten nic nezměnil na jeho dřívějším základním stanovisku, které jasně zformuloval šéf úřadu Martin Pecina v rozhovoru pro deník Právo: „…Dostali jsme návrh na přezkoumání kroků zadavatele a zjistili, že to, co proběhlo, byla soutěž o návrh a tu nemá náš úřad právo přezkoumávat. My máme právo přezkoumávat pouze zadávací řízení, tedy to, co bezprostředně vede k zadání zakázky…“.
V závěru autorka nepochopitelně tendenčním způsobem popisuje záměry a průběh revitalizace Klementina. Pokud by zachovala princip novinářské objektivity, pak by se alespoň zmínila o tom, že program revitalizace počítal a počítá především se zachováním Klementina pro sbírky historických fondů a hudebního oddělení (včetně unikátní nejstarší mozartovské sbírky na světě), světově unikátní Slovanské knihovny i Knihovnický institut. Objektivní novinářka by patrně zmínila i vybudování Galerie Klementinum, otevření nového bistra pro zaměstnance a návštěvníky Klementina, komplexní opravu střech a vnitřních fasád (včetně ojedinělé kolekce slunečních hodin), zprovoznění barokní kašny (díky soukromému daru), plenérové studentské výstavy soch… Záhadné také je, odkud Magdaléna Platzová vyčarovala ničím nedoložené tvrzení, že knihovna údajně nechala vybudovat café-bar-restaurant „v rozporu s památkáři schváleným záměrem“. Rekonstrukce celého křídla Klementina sousedícího s Karlovou ulicí - včetně vybudování restaurace – byla přitom průběžně kontrolována a nakonec i řádně schválena Národním památkovým ústavem. A objektivní novinářka by si sotva vypomáhala tvrzením na úrovni pokleslého bulváru, že café-bar-restaurant „pronajal Vlastimil Ježek kamarádu Šmerdovi“, když šlo o výsledek otevřeného výběrového řízení.
Většinu omylů si Magdaléna Platzová mohla ušetřit, kdyby si pozorněji pročetla webové stránky Národní knihovny, které různé účelově vypouštěné dezinformace pravidelně uvádějí na pravou míru. Pak by asi také polevila ve své víře ve spasitelnost klauzurních prací studentů architektury na pražské AVU. Jde totiž o ryze akademické studie, které se čas od času někdo pokouší vydávat za reálnou variantu řešení nedostatku místa v Klementinu. Jen s hodně velkou dávkou fantazie si lze představit, že by památkáři kupříkladu schválili výstavbu nové budovy přímo na Mariánském náměstí či vestavbu nových objektů na nádvořích Klementina.
Vlastimil Ježek,
generální ředitel Národní knihovny ČR 2004-2008