KATUSA: Alespoň doma ten pocit mám – s výjimkou oběda mám v záloze obvykle více variant a moje dítě si v podstatě vybírá podle toho, co zrovna potřebuje pro zažívání (což pozoruju i na vylučování...). A i když něco má hodně ráda, tak někdy to vůbec nechce... A to, jak to prokládá mlékem, mi přijde, že si tím to zažívání harmonizuje – nakonec, obsahuje přirozeně probiotika. Nemůžu si pomoct, ale ten 3.-4. rok na mě vždy někde „vybafne“ jako určitý přelom – ať ve vývojové psychologii (konec batolecího období či „období vzdoru“), nebo u zakončení růstu mléčných zubů (což vnímám jako znamení připravenosti přejít úplně na „pevnou“ stravu), a nebo právě tady, že střevní mikrobiom dítěte v této době dozrává do podoby jako mají dospělí. Nezdá se mi být náhoda, že podle zkušeností dlouho kojících matek se dítě samo odstaví nejčastěji právě mezi 3.-4.rokem. Ta příroda prostě fakt není blbá.
Nechci tím říct, že je povinností ženy kojit tak dlouho, to záleží na mnoha věcech. A i plno dětí se odstaví samo už dřív – je to úplně individuální proces. I nekojené dítě má s milující maminkou hezký život, o tom nepochybuju. Prostě by jen bylo hezké, kdyby společnost přestala vnímat jako něco divného, když se kojí i starší dítě... protože to zkrátka je v pohodě. A kdyby byla pořádná podpora kojení hned po porodu (osvěta, správná technika...), aby ženy, které kojit můžou a chtějí, což podle statistik je asi 90 procent žen opouštějících porodnici, nemusely předčasně kvůli potížím přestat (v 6 týdnech kojí už jen 80 a ve třech měsících jen 60 procent, a to ne výlučně, tam je to ještě míň – 26 a 13 procent a zbytek tedy umělá výživa, což je dost bída, řekla bych). Mě osobně tyhle poznatky hodně motivují, abych kojila, dokud to půjde... :-)))
(a už mlčím)