já tu nikoho nechci soudit, nicméně, tady jsme se přesunuli do klubu o memech a jejich šíření - v zásadě, sice můžete uniknout diktátu společnosti, diktátu konkretních jedinců nebo mocenských bloků - ale nikdy, nikdy neuniknete diktátu memů. (ani jako zvíře ne.... např. některá vyspělejší zvířata vychovávaná v zajetí nikdy nezískají jako mláďata memy pro život ve volné přírodě, např. většina savců).
"mem" je obecně jakákoliv dovednost, schopnost, kousek ideologie. může jít o tak jednoduché memy, jako je zapálení ohně nebo hození kamenem (no, tady jsem zrovna vybral takové demonstrantské příklady), ale může jít i o složené memy (memplexy) - třeba od memu kola (tím je myšlena obecná znalost jak kolo funguje, znalost jak ho znovu vyrobit, apod.) k memplexu auta je opravdu dlouhá cesta.
no a jakákoliv ideologie se skládá z memů: náboženství např. vede k šíření "memu" Boha - jakkoliv o Bohu nikdo nemůže říct nic kokrétního, tak "mem Boha" je reálná věc, která se v průběhu historie šířila a působila sem tam něco dobrého, ovšem daleko častěji docela hodně špatného. Stejně tak se z dílčích memů skládá jakákoliv ideologie (volný trh, marxismus, apod.).
Mem není žádná složitá filosofická konstrukce. Je to jenom zjednodušující slovo, pro nějakou konkrétní elementární informaci ve vědomí konkrétního člověka Může jít o ničím nepodloženou tezi ("po smrti přijdou hodní do nebe a zlí do pekla", "existuje Bůh", "lidstvo směřuje k světové revoluci proti kapitalismu, která nastolí beztřídní společnosti", "útok na policejní jednotku která vyklidila squat povede k sociální revoluci, ke které se přidá většina obyvatelstva"), nebo může jít o "vědecky" ověřitelnou informaci (cvaknu vypínačem - rozsvítí se světlo, škrtnu sirkou - mám oheň, apod.). Člověk je zajímavá bytost díky tomu, že věří jak memům, které si sám ověřil (jakási "osobní věda", protože věda je prostě seznam na vlastní kůži ověřených pozorování "co se stane, když..."), tak i memům, které přebírá z okolní společnosti - od lidí které zná, od lidí které nezná, z toho co si přečte... Někteří řečtí filosofové údajně zkoušeli občas experimentálně nevěřit tomu, co jim napovídalo pozorování druhých lidí - často to byla poslední věc, kterou v životě udělali :-) i v současné době existují lidé, kteří provádějí podobné pokus ("zvládnu v opilosti řízení auta ?").
Pointa je, že to, že někdo něco říká, vůbec nemusí znamenat že to tak je, že to funguje. (samozřejmě i když to říkám já). "kritériem teorie je praxe" (nebo tak nějak) říkali dokonce i marxisté - a měli pravdu, toto byl skutečně "vědecký základ" (... a kdyby se jim bývali řídili, nemuselo dojít ke spoustě lidského utrpení...). Z toho ovšem vyplývá, že věda je cosi, co se nikdy nestane neměnnou ideologií: jakékoliv další pozorování "co se stane, když....". Pokud jednoho dne začnou létat pečení holubi sami do pusy, tak samozřejmě můžeme začít přesně pozorovat podmínky, za jakých pečený holub přiletěl a předvídat, jaká je pravděpodobnost že pečený holub přiletí z určitou pravděpodobností z nějakého směru takovou a takovou rychlostí.
No a z velkého souhrnu postřehů "co bude následovat, když uděláme to a to", lze poskládat nějaký plán, nějaký komplexnější vzorec chování "co všechno musíme udělat, aby se stalo to a to". Tedy, nikoliv emoce "myslím si že to a to je správné", "myslím si, že to a to je špatné", "mám chuť rozflákat policajtům anton, protože ta linie těžkooděnců mě k tomu fakt provokuje" - ale rozum "nějaký čin má nějaký následek".
Tak třeba policie je pro mě jako pro programátora naprosto jasná. Je to jednoduchý stroj, řízený jednoduchým program.. lidé jsou v něm odlidštění, mají zakázáno sami se rozhodovat podle emocí, a nemají dokonce ani příliš složité programy s mnoha stupni volnosti - základem je strmá hierarchie, přijímání příkazů zejména zhora, a jen minimálně z horizontálního směru. Nicméně kromě naslouchání příkazů je policie schopna se docela dobře vypořádat z očekávanými situacemi, které mohou nastat.
Skutečné umění spočívá tedy ve schopnosti generovat neočekávané situace, pro které neexistuje žádný předem připravený scénář, a který vedou k zastavení mašinérie a (počítačovou terminologií řešeno), k DoS útoku (tedy k přetížené požadavků) na vedení.
Pointa ovšem je, že neočekávanou situací není nic takového, co mladí nadšení účastníci vídají ve filmech o protestech v západní Evropě. Prakticky všechny klasické scénáře (házení něčeho, rozbíjení něčeho, + oboje v ještě v kombinaci se zapálením něčeho) jsou něčím, na co je policie nejen dobře připravená - ale co má přímo v popisu práce řešit - a pokud to tedy řeší, tak se jí výborně zdůvodňuje její vlastní existence - zkrátka si jen odškrtává kolonky "splněno", "vykonáno", vystavuje státu faktury za zásahy (no dobře, není to firma, nejsou to faktury, ale jiná lejstra, ale jde o princip) a nakupuje další materiál.
Greenpeace se stali efektivní (a komerčně úspěšnou) propagandistickou mašinérií mimo jiné proto, že mistrně ovládli techniku nenásilného odporu, a jejich "technologie protestu" byly ve své době dokonalé. Nejen oni, ale třeba i protiváleční demonstranti používali např. lidské řetězy, držící se za ruce, chráněné molitanovými rukávci, apod. Takováto technika na demonstracích představuje jednoduchý "mem", který zcela zvrátí mediální situaci oproti obrazu zakuklenců házejících Molotovy. (Ale ono není jasné, jestli takováto situace je to, co hnutí chce.)
Jestliže dav při protestech propadá "davové psychóze", tak řešením je jakási "davová psychoterapie" - ve skutečnosti, pokud by dav měl racionální cíl, tak by mohl v dnešní době dokonalé komunikace a vyhledávání informaci být perfektně schopen provést takovou sérii kroků, které by dosažení tohoto cíle vedly. Toto ovšem nemusí být řešené tak, že se udělá hierarchická organizace, v rámci které bude existovat nějaký "vůdce" a pod ním komunikační síť, kterou by se šířily "rozkazy". Je možné vymyslet spoustu systémů např. na bázi zcela pasivního sledování situace, které nevyžadují centrální koordinaci a umožňují přitom jednotlivcům efektivně se rozhodovat na bázi nějakého rychlého vyhodnocování dostupných informací (tomu se ovšem někdy říká také "diktatura Matrixu").
Dostáváme se k tomu, celá ta komunita se musí rozhodnout, co vlastně chce dělat: jestli jde o bydlení, konkrétně o Miladu jako symbol, o ty střety, jako o zážitek, apod. Protože pochopitelně, někdo chce spíš party, někdo chce spíš riot... někdy si mezi těmi demonstranty připadám jako v komixu o Asterixovi a Obelixovi, kde se Galové vždycky hrozně radovali, když se objevili Římané, že se bude s kým poprat - že bude zábava (těch podobností je víc... semknuté řady těžkooděnců vs. individuální nekoordinované akce na straně demonstrantů). I taktika obou stran je podobná (ta galská byla postavená nikoliv na poslouchání rozkazů, ale na okázalém individuálním hrdinství).
Varianta "jde nám o riot, ale nejlépe aby nás při tom nezavřeli" asi nejlépe vystihují The Clash -
http://www.youtube.com/watch?v=I9eLeZS9OeY :-)
(když už jsme u těch Clash -
http://www.youtube.com/watch?v=-dOszwPVCNo - Tony Blair sings The Clash :-)
Varianta "máme konkrétní cíl a hledáme způsoby jak ho dosáhnout" samozřejmě může a nemusí mít smysl. Tady hlavně asi nemůže dlouhodobě fungovat systém, kdy by stovky až tisíce lidí dlouhodobě dělaly potíže (toto můžou zvládat "profesionální demonstranti", ale ne dobrovolníci), aby desítky lidí měly kde bydlet: když se toto přepočítá na náklady běžného "lidskoprávního průmyslu" (tedy to všemožné popotahování přes obyvklé ústavněprávní kličky, udržení pozornosti médií, apod.), tak je prostě levnější 10-20 lidem zaplatit někde v centru Prahy nájem, než to řešit tou konfliktní cestou :-)
Takže jako bydlení je konkrétní cíl Milada zcela nesmyslné: když už, tak má asi hodnotu jako symbol, a znovuzískání by byl taky symbol. Ale to znovuzískání by bylo vysloveně nutné jasně vykalkulovat - v podstatě by se náročnost takové akce dala přepočítat "člověkodny" demonstrací (třeba 100 000 lidí během jediného dne, 10 000 lidí po dobu 10 dnů, tisíc lidí po dobu 100 dnů, apod.). Tyto čisté počty je opět třeba přepočítat na velikost komunikační sítě, kterou byste potřebovali pro shromáždnění takového počtu lidí, apod.
V podstatě opravdu se dostáváme k tomu, že dosáhnout konkrétního cíle takovouto cestou je prakticky nerálné. Naproti tomu nekonfliktní řešení typu nějaké občanské sdružení s transparentním účtem, kam by šlo posílat dary na vykoupení Milady od státu by asi mělo reálnou šanci toto opravdu získat. Je to sice zcela nerevoluční a nudné a hraje to spíše na sentiment, než na "revoluční emoce" jako nasranost - ale je to skutečně typicky postmoderní řešení, které v éře Internetu, samolepek v metru, apod. může i zafungovat. (Samozřejmě pouze, když se náležitě zpropaguje).
Samozřejmě to má háčky - sdružení by se muselo jasně dohodnout, na jaký účel získané prostředky půjdou, pokud se se státem nedohodne (ale tady je možné vyvinout politický tlak). Samozřejmě, že je riziko, že by to celé dopadlo jako Czechtek 2006, ale současně tomu snad lze předejít - např. tím, že sdružení vyhlásí pouze jediný parametr, který hodlá jako majitel kontrolovat - třeba hlučnost měřenou zvenčí - a ostatnímu dění ponechá zcela volný průběh.
Lze debatovat o smyslu a racionalitě takovéhoto "nudného" liberálního řešení - ale proto se ptám: co je tady vlastně cílem ? šíření náboženské víry v rozpoutání sociální revoluce skrze konflikt - a nebo je tu nějaký konkrétní, realizovatelný cíl ? Je dokázání možnosti konsensu vlastně prohra původních myšlenek ?
JAZZZ: megadlouhej příspěvek jen odroloval na předchozí stránku. já jsem vůbec ukecanej :-)