GOBERS:
Karel Klíč a heliogravura
Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.
V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.
Jakub Husník a světlotisk
Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455
Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455, světlotisk, 1955
S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.
Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.