BAGHICEK: Já to chápu, dokonce se k tomu i hlásím. To si tak člověk zamedituje, zklidní se, pohodička. A pak otevře oči a začne to, jedno za druhým. Jé, to pak zniščeho nic člověk řve ani neví jak. :-)))))) Minule mě potěšila jedna maminka ze školky, vyprávěla o ránu toho dne, jak se vyřvala přesně tímhle způsobem.
Ale ono je to o tom, že prostě ty děti agresivně zaútočí na ten vnitřek člověka, úplně mu to rozvrátí.
MONICARDIO: To je přesně ono. Krásný bohatý vnitřní svět. ... V určité době jsem si uvědomila, že se tam moc zakopávám a tak jsem právě začala komunikovat s lidma. Tím se všechno trochu změnilo. Už ten vnitřní svět není čistě chimérický, už je postavený na skutečných prožitcích.
Myslím si, že jsem asi fakt spíše ta pětka. Včera jsme byli na setkání s kolegy z práce. A jeden nepřišel, tak byl samozřejmě vděčným terčem rozhovoru. A všichni říkali, jak je teď v poslední době nevrlý a tak. Jen já jsme na ně nechápavě hleděla, protože jsem si ničeho nevšimla. Vždycky produpu v pohodě přes všechno, pokud mi lidi vysloveně neřeknou, že mám jít někam, tak si vyřídím, co potřebuju a jdu dál, aniž bych si povšimla čehokoliv, co svým jednáním napáchám. Samozřejmě i tohle s emění, učím a tak se snažím lidi pochopit. Také hodně komunikuji a snažím se nějak poznat ty situace lidí a vžít se do nich. Když chci tak mám velkou míru empatie. Ale běžně jsem schopná projít kolem všech bez povšimnutí. Nikdy nezachytím, že má někdo špatnou náladu. Leda v případě, že bych dotyčného hodně znala a byl by mi blízkým. Ale to pak zase při společném setkání tu špatnou náladu zpravidla nemáme.