MIMISEKU: Ber to tak, že všechny typy v podstatě směřují ke stejnému cíli (tedy k vyrovnané osobnosti s vlastnostmi ve vykoupené formě) - jen se každý pere s něčím jiným a jinak :-) - takže
cíl je dán. Ale málokdo k němu dospěje. Často se setkáváme s lidmi, jejichž nezralost nás (přes jejich věk) ohromí. Či překvapí. Je-li cíl dán, zbává ještě start a cesta. Start je jen letmým a prchavým okamžikem a z mého pohledu není podstatný. Celý život trávíme na cestě - a ta tvá je správná, samotný fakt že o těch věcech přemýšlíš a nalezneš (notabene v souběhu s péčí o dítě) nějaký čas se tím zabývat je dar - raduj se z toho, že ti byl dán :-)
Ale abych nezdržoval - pokud jsi sedmička, potom je pro tebe cesta do jedničky pádem. Je to vývoj, který ti neprospívá. Z toho, co jsi psala jsem vycítil (i když jsi to tak neformulovala-slibuju, že už nebudu číst mezi řádky :-), že sis v určitých projevech jedničkovosti docela libovala. Pád do bodu dezintegrace obvykle bolí.
Cesta do pětky by ti měla prospívat. A prospívá ? Je rozum opravu na počátku všeho ? Není to třeba tak, že něco nějak cítíš - a rozum pro to nalezne logické odůvodnění ? Jsi natolik otevřená o bezstarostná, že ti cesta do uzavřené a lakotné pětky
prospívá ?
Z přecitlivosti, lítosti či (občasné) plačtivosti prosím na nic neusuzuj, to není podstatné, může to být projevem i lehčí (endogenní) deprese, viděl jsem chlapácké osmičky slzet při neuvěřitelných banalitách.
To, že se nikde nevidíš přesně ohraničená nějakým eneagramovým typem, vůbec nevadí. Stejně na sobě pracuješ. A to je skvělé.