LINKOS: No, já jen, že jíl na omítku žádoucí je. Jílové částice jsou základem každé nejen fajnové hliněné omítky. U fajnových se jíl míchá s pískem, přičemž větší zrnka písku se při tahání a zahlazování povětšinou vypadají.
A k těm objemovým vlastnostem. Není žádné tajemství, že hliněné omítky leckdy praskají, záleží na mnoha faktorech. U vnitřních fajnových omítek není nic lehčího, než tyto praskliny "retušovat", čili vyspravit. Obyčejně stačí rozprašovač s vodou ke zvlhčení popraskaného místa a stěrková houba, kterou se dané místo po zvlhčení rozetře a zatře do ztracena. Pokud jsou praskliny v místech, které je hodně zatvrdlé, tak se musí vyškrabat (diamantovou) škrabkou (jako když zubař brousí kaz) a pak se do škvíry zanese vrstvička nové omítky. Až zaschne, lze opět zahlazovat do ztracena. S venkovními omítkami je to horší. Ale retušovat se dá podobně, akorát ve větším. Potíž bývá s odstínem. Někomu praskliny nevadí, to záleží. Pak je ale třeba počítat s tím, že působí jako kapsy na vodu...
BUBLINATOR: Co jsem pracoval s cobem, převažoval jíl, a výsledek byl hodně velká a snadno tvárná skoro kejda, což není ovšem tolik žádoucí pro cob stavby. Takže tě odkážu semhle:
[ alternativní & tradiční stavební techniky ] respektive přímo na WILLHELMa, který se na stavbě jedné takové cob chajdaloupky podílel.