FRDK: tak to muzes nadatlovat, ja si to s chuti prectu akorat kvuli vam ponocuju:D jak to musim precist vse:D (fakt moc rada!) a rano vstavat ve 4 bude bolet:)

ACIDQA: moc pekny, dekuju.

ja tim "cesta je cil" myslim spis to, jestli neni mimo moje predstava treba "chtit dojit jen 200km pred santiago" jako jit nejaky usek, ale kde je min lidi.

ze by cil nebylo santiago ale cil by byl "tyden na ceste".

chodim hodne. chodim kazdy vikend. mam rada kdyz 2x - 3x za rok dam tydenni dovcu s krosnou v lese.

a prave ve me hnizdi myslenka "jit na camino" ale "nejit camino" kdyz nejsem verici...

chtela bych jen chodit, chodit a chodit a obcas se stavit doma za kamarady a stahnout fotky do pc.

bohuzel bez prace to dneska moc nejde pokud sme se dobre neozenili nebo sme neco nezdedili:D takze aspom ty vikendy..

ale nevim, zda by pak clovrka nemrzelo, ze vlastne do santiaga nedosel, ackoli pro me ty cile nejsou nejak podstatny. nebo doted nikdy nebyly. v cili je to jen smutek ze uz je cas jit domu.

FRDK: Takhle, abych to upřesnil a nenyl za vola: dopoledne jsme většinou jezdil mimo pěší stezku po camino cyklotrase (mluvím o Francés,) protože mi pochopitelně bylo blbé kličkovat mezi pěšími a tím otravovat především je samotné, na pěší stezku jsem najížděl až odpoledne či v podvečer, když už tam nikdo nebyl.

ACIDQA: Asi so vsetkymi bodmi co mas v tom, co ti to dalo suhlasim.

Plus este jedna vec, co sa mi asi najviac vryla - a to vyuzit prilezitost, ked sa naskytne. Moze byt na dlho posledna. Tohle sa tam teda tykalo odpocinku konkretne, ale aplikovatelne to je aj inde.

Zacinala som tam s tym, ze si spravim pauzu az po nejakej vzdialenosti, za nejaky cas. Lenze potom sa mi par krat stalo, ze strasne dlho nebolo kde a bud som to teda tahala nestastne dalej, alebo zaparkovala aspon na blbom mieste. Takze ked mi to konecne doslo a vyskytlo sa cestou vhodne miesto, tak som sa proste zastavila a odychla si, aj keby to este nebolo nutne. A hodne mi to teda pomohlo.

Jo a tiez by som pridala este tak minimalne 100x ten ocean. :D

KRISKA: Jéžiš, ty otázky, které kladeš, k tomu bych měl tolik co říct... To bych datloval půl dne :)
Sám jsem si je před cestou klsdl. Raději bych čtvr roku bloumal horama (třeba sel některý z těch emerických treků triple crown, to bych šel ještě déle), ale chtěl jsem jednou zažít zrovna tuhle masovou pouť. Neco speciálního v tom je. Nedokážu to úplně popsat, kolikrát mě ty davy kolem (hlavně dopoledne, nejraději jsem jezdil odpoledne a v podvečer, když už byla stezka prázdná a většina pěších odpočívala v albergue a hospodách,), ale taky jsem zažil spoustu zážitků a setkání, které pro mě byly byly fakt jedinečné, inde bych je asi stěží zažil a nikdy na ně nezapomenu.
A když jsem dorazil do Santiaga na náměstí, fakt mě sebralo dojetí a i ta slza se drala okem z hlavy ven, přece jen jsem cestou překonal tři a půl tisíce kilometrů a... a vůbec! :)
Taky mám mizernou anglinu, ale to se většinou vstřebá. Akorát teda od Josepha, rodilého mluvčího, jsem to dostával sežrat, že mluvím jak zulu bob :)
A čtyři měsíce před cestou jsem se s duolingem i něco málo našprtal španělsky, v obchodě třeba jsem si poradil.
BTW Braník - Říp, to je jedna z tras, které mám už od jejího vzniku v merku s furt jsem se tam ještě nedostal, je toho hodně.

A tohle jsem si napsala par dni po navratu, treba z toho vyctes, co by (jakakoliv takova) cesta mohla dat tobe:

👣⛪️💛🇵🇹🇪🇸🐚 “𝐔𝐯𝐢𝐝í𝐬̌, 𝐚𝐧𝐞𝐛 𝐉𝐚𝐤 𝐣𝐬𝐞𝐦 𝐬𝐞 𝐬̌𝐥𝐚 𝐮𝐬𝐦í𝐫̌𝐢𝐭 𝐬 𝐁𝐨𝐡𝐞𝐦.”

Nebudu. Nebudu psát knihu. Ale vám, co chcete, napíšu, co bylo “𝐦𝐨𝐣𝐞 𝐜𝐚𝐦𝐢𝐧𝐨”.

Prašná cesta, dřevěné chodníčky, beton silnic, písečné duny, vysušená tráva, lesní stezky, mohutné kořeny stromů, oblé balvany i ostré kamení. Prudké kopce i sestupy. Nekonečné roviny. Vítr, oceán, mlha, tma, oslňující světlo, neúnosné horko, déšť nebo zima. Východy i západy slunce. Šum a nasycenost slaných vln a poklidně plynoucí řeky. Temná rána, těžká poledne a nekončící podvečery. Pulzující města i lenivost zapadlých vesniček. Zralé hrozny, kyselé pomeranče, ořechy, kaštany, polívky z pytlíku a grilovaný ryby. Někdy hlad, někdy nadmíra kafe a plechovkový pivo. Toulaví psi, kočky s jedním okem, opečovávané koně a mžikem oka mizící ještěrky. Hodně smíchu, dojetí, slzy. Samota i lidi, které jste po pěti minutách znali celý život, i když jste je zrovna viděli naposledy. Kluci s kytarou i ohlušující ticho. Pár věcí v batohu, oblečení prané ve dřezu a vlasy umyté tvrdým mýdlem. Spousta měsíčkové masti. Pauza. Pauza od práce, starostí, politiky… Všechno se smrsklo do žlutých šipek. Příležitost zastavit se a přitom jít pořád dál. Nespěchat, mít čas na sebe a na všechny ty, které máte někde v hlavě.

Podle mě je camino prostě něco jako Ctrl+Alt+Delete. Možnost se vytrhnout, urvat kus života a dát mu prostor. Taky bolavé kotníky, kolena, stehna, holeně, spálenej nos. Čas na dobití, zapomnění i hodně vzpomínek. Je to cesta, kterou zvládne každý. Já, Carla, David, Vivi, Erin, Leslie a její kluk, Martin, José, Nicholas, Lukas, katolickej farář z Ekvádoru a celá bláznivá rodinka z Malagy, Christina, Luna, Ian… Další desítky lidí, co se mnou strávili nějakou část posledních dní. Jsou to zpátečky, návraty, vize, sny a přání.

Došla jsem do Santiaga de Compostela v pondělí. Rychleji než jsem si myslela. Byla to euforie a mnoho opakovaných setkání s lidmi, které jsem na své cestě porůznu potkávala nebo oni potkávali mě. Vrátila jsem se pak na začátek. Stejná. Radostná i saudade. Takhle to prostě bylo.

Bom Camino, kamarádi!

PS: Pomodlila jsem se. Několikrát. Za všechny, které mám ráda nebo jsem měla pocit, že by potřebovali mou přímluvu. Naházela jsem dost € do kasiček anonymních kostelíků. (Jeden nikdy neví.)

PS2: Jo, chodila jsem normálně na splachovací hajzl.

PS3: Jestli jsem zhubla? Pochybuju.

PS4: Fotky mám. Je to jako s rodinnými alby… zajímají někoho? Pochybuju.

Jinak si ale myslim, ze jakakoliv cesta muze cloveku dat to, co Santiago, pokud tam nejde z nejakeho konkretniho duvodu.

Ja ted zacala slapat s mamkou Svatojakubskou Zitavskou a je to taky bezva.

Mne to dalo:
- po 19 letech v praci jsem se konecne urvala na nekolik tydnu na “dovolenou”, na kterou mi nikdo nevolal kvuli praci, kde jsem nemela kompa ani ipad a podarilo se mi zastavit muj vecne srotujici mozek,
- zjistila jsem, ze moje anglictina neni zdaleka tak mizerna a uplne v pohode a bez studu se s ni mnoho tydnu v kuse domluvim a casto i velmi hluboce pokonverzuju,
- overila jsem, ze dokazu zaridit prakticky cokoliv,
- potkala jsem par opravdu vyjimecnych lidi,
- overila, ze spravni lide se pritahuji (casto jsem potkavala lide stejne profese, stejneho jmena, veseleho ducha),
- jeste hlubsi viru v lidi a jejich pribehy,
- ocean!
- ocean!
- ocean!

Ale jestli se ptas na osviceni a zen, tak to se u me nekonalo. Jsem takovej prizemnejsi typ. :)

Pro me je cesta jako cil takovy klise, na me to nefunguje. Celej muj zivot je cesta plna poznani, takze, kdyz mi to par lidi pred cestou rikalo, v duchu jsem se tomu spis vysmivala. Ja sla proste tam. Vubec jsem nepremejslela nad tim, ze bych to nezvladla. (Je mi 40, jsem tlustoch, zadnej krutosportovec, ale pochyby se nekonaly.)

Napsala jsem si k tomu tohle (hlavne proto, ze po mne na vycviku porad nekdo chtel odpoved na to, co jsem na ty ceste poznala a dozvedela se o sobe.):

Když jsem loni na podzim vyrazila do Santiaga, nemyslela jsem si, že mě to nějak změní. Nečekala jsem duchovní zjevení, ani přerod v zenovou bohyni. Těšila jsem se. Na klid, nový zážitky, taky na to, že budu KAŽDEJ den jíst krevety a škeble! A víte co? Bylo to fakt boží!

Smála jsem se. Přemýšlela. Potkala spoustu skvělých lidí. Užila si to. Když jsem se vrátila domů, začala jsem vyprávět. Komukoliv, kdo o to stál. Davy to nebyly. A začala v duchu plánovat, jak další podzim dojdu do Říma.

Jenže… něco se stalo. Ne hned. Až asi měsíc po návratu. Ta cesta se mi dostala pod kůži. Nenápadně, ale hluboko. Přistihla jsem se, jak pořád dokola myslím na to, kdy se tam vrátím…

Protože ona to asi není jen cesta s cílem. Není to projekt, odškrtnutý sen, ani dobrodružství na seznamu. Je to proměna. Tichá, vlídná, vytrvalá.
Jako by vám někdo podal ruku a řekl: „Pojď. Jen krok. A pak další.“ A najednou jdete. A nechce se vám přestat. Není to jen mapa, kilometry, razítka, bolavý nohy a pizza z automatu ve veřejném laundromatu. Je to něco, co se s vámi spojí. Co se tiše usadí někde mezi srdcem a podrážkou.
Najednou se vám stýská. Po kroku. Po ranním mlžení. Po tom, jak se všechno zjednoduší. Po slovech „Bom Caminho“ od cizích lidí. Po společném mlčení. Po smíchu, co zní úplně jinak, když jste daleko od všeho, co znáte.

Tohle ve mně zůstalo. Moje duše je už prostě #forever poutnická. A volání cesty se fakt těžko ignoruje.

Ultreia, ultreia et suseia! Šťastnou cestu všem poutníkům. Těm, co už šli. Těm, co se chystají. I těm, co zatím jen sní.

Ja brala Santiago hlavne kvoli tomu, ze tam su nejaky ludia a keby sa mi nieco stalo cestou, tak tam neostanem lezat par dni, kym ma niekto najde.

Vtipne je, ze ten pad dole kopcom a zbieranie sa zo zeme som zvladla tak skvelo, ze zrovna nikto nebol v dohlade, aby mi fakt mohol pomoct. Ale potom dalej cestou, ked som osetrovala alebo chladila to rozbite koleno, tak sa ludia zastavovali a ponukali ju.

Dalsi dovod bol, ze som mohla ist popri oceane. More je moja celozivotna laska. :)

Do katedraly som sice vosla na nejaku tu prehliadku (ani neviem, ci na vsetky, co som mohla), ale na omsi som nebola.

KRISKA: mne to dalo dost. Ale ja se tam sla usmirit s Bohem. Stalo se. Povazuju to za vyrizeny. :))

KRISKA: Na compostelu ti staci 100 km, ak ides normalne peso.

Takhle, ja mala cely zivot mega problem komunikovat s cudzimi. Teraz uz viem, co za to moze (PAS), tak sa s tym ucim pracovat a postupne sa to lepsi. Aj ta anglictina bola vzdy u mna neexistujuca, ale cele to bolo len kvoli tej komunikacii. Tady som sa cely jeden den bavila s jednym Nemcom po anglicky. Jako furt je to pre mna dost neuveritelne, ale dala som to. Bola som teda vecer mega vystavena, ale nelutujem. Aj ked dost myslim, ze hodne spravilo to, ze ma fakt pocuval, co naozaj hovorim a nedomyslal si tam milion veci okolo, ktore tam bezne vidia neurotypici, pretoze svet "nejak" vacsinou funguje.

A ci mi to nieco dalo? Ja vlastne neviem. Sla som tam s tym, ze to je dovolena. Santiago ani nebol hlavny ciel. Povodny plan z roku 2023 bol, ze "o 2 roky vyrazim na cestu do Santiaga". Co som splnila uz hned tym priletom do Porta. A cestou som si skor uzivala tu pritomnost, vypadnutie od problemov a riesila veci jak postupne prichadzali, ziadne "velke rozmyslanie, co so zivotom" sa nekonalo. Aj ked s tym Nemcom som si ujasnila, ze na ten zivot idem (teraz) dobre. Aj napriek posranemu zdraviu a komplikovanemu zivotu. Alebo mozno vdaka tomu. Ktovie :)

Jako trochu vam tie albergues a socializaciu s ostatnymi putnikmi zavidim. Mozno to casom tiez dam. Zatial ma to ale stale moc desi. Uz tak som brala ako velke plus, ze som sa bola schopna bavit s ludmi aspon cez den. :)

Jednu noc som mala izbu v byte u strasne milej pani, asi povodom z Indie. Strasne mi chcela navarit, osetrit to koleno, dojst nakupit a pokecat. Ale ja uz nemala silu na nic ine, len si osamote v tichu lahnut. Dost ma to teda mrzelo. Vyzerala fakt nestastne, ze sa o mna nemoze postarat.

Me ta cesta vysla mnohem levneji nez jsem cekala… davala jsem si na uctu bokem veskery prachy z melouchu, co beru, abych pripadne, kdyby byla krize, dojela do lisabonu i taxanem a s placem se vratila :))

Ale nebylo to nutny, protoze i nejdrazsi ubytko (to v Oia, pro predstavu screenshot z bookingu) stalo uz 60€, vcetne snidane, vyprani (pan mi hadry i slozil!):) Ostatni tak v prumeru 15€/noc, nejlepsi alberge 18-20€. Nahore na palande jsem nespala ani jednou.

Snidala jsem citronovej jogurt, cestou lemtala jedno kafe s mlikem za druhym (ja mam kafe rada a bylo suprlevny), pila freshe a kazdej vecer jsem si dala nejakou rybu nebo morsky potvory. Dvakrat jsme si varili neco spolecne v alberge. Cenove levnejsi nez restyka, kam chodime s kolegy na obed ve Svinibrodu. :)

Byla jsem tam v zari. Letos dam taky zari, ale o 14 dni bliz k rijnu.

A mnohem vic se mi libilo v Portugalsku. Jsou tam mnohem privetivejsi a srdecnejsi lide. (Muj spanelskej exmilenec si ale mysli, ze jsem zapskla a mam rada Portugalce, protoze tam mam cast rodiny. No, nevim. :D)


FRDK: strasne mic rada bych si prohledla i tve vzpominky z cest! Udelej to! 💙

Za odkazy diky, plan na vecery jasnej!

VESTIGIA: jo, aha, no já si právě tenkrát pamatuju, že razítko mi dali i při návštěvě kláštera a chrámu, ale nevěděla jsem, že to musím mít odevšad. A občas jsem prostě nezvládla někam na dojít včas :) 2 razítka za den jsem určitě neměla...

KRISKA: Kupovala som hlavne v potravinach. Tie male kavarny/bary v Portugalsku na pobrezi boli bezlepkovo dost bieda. Ale niekde ma nechali jest moj chleba a raz mi doniesli ku kave s velkou slavou male balicky nejakych slanych sucharov. :D

Prvy vecer v Spanielsku som sa citila jak v nebi. Doniesli mi listok s alergenmi a ked som si objednala rybu, tak sa prisla casnicka spytat, ze ci nechcem aj chleba, ze maju bezlepkovy. Ked mi doniesla cerstvo rozpecenu bagetu, tak som na nu neveriacky zirala. A potom uz boli bezlepkove veci casto aj v kavarnach, dokonca x druhov aj na konci sveta. Celkovo v Spanielsku s tym problem nebol, skor som uz vecer nedavala tych ludi. Ale par krat som na nejake jedlo sla a bolo to ok. :)

JJ, 100 eur je hodne na pohodu. Ja fakt netusila, kolko bude treba. A kedze som sla prvy krat sama takto a to zdravie mam dost mizerne, tak som chcela mat klud aspon v tomto smere. Len mi teda chvilu trvalo si potom uvedomit, ze ked tie peniaze na to mam, tak ich mozem aj minut. :)

Joa asi třikrát jsem taky spal u takových těch horských kapliček a jednou kousek za O Cebreirem jsem zatměl a jelikož se honily mraky a mi už se nechtěla věšet hamaka a tarp, schrupnul jsem si tadyhle v hřbitovní kapli.
Spalo se bezvadně :-D