... pokrač.***Kamil Bednář

VIII.

A žila by tak v samém zpěvu,
nebýti sester žárlivých,
jež zavítaly na návštěvu
k rodičům, pro něž umřel smích.

Princezně přály z žárlivosti
nejhorší, co se mohlo stát.
Šly hledat vybělené kosti
a ztrouchnivělý bílý šat.

Jak stanuly však překvapeny,
když vystoupily na vrchol!
Jen kameny a strmé stěny
zíraly přísně kol a kol.

Však po princezně ani stopy,
ni po truchlivých ostatcích.
Jak vztekem ztuhlé antilopy
tam stály na svých podpatcích.

Pohlédly kolem: vítr chladný
jim vrhal zimu v tvář a líc.
Nebylo vidět život žádný,
nebylo vidět zhola nic.

Pohlédly vzhůru: bílé mraky
tam nadouvaly plachty své.
A neviděly ani ptáky
zklamané, zdobné sestry dvě.

Pohlédly dolů: propast srázná
tam tlamu otevírala.
I obešel je z toho prázdna,
strach, až se srdce svírala.

V rozpacích stály, nedědouce,
co počít, tak se obrátit.
Tam dole na zelené louce
byl zatím sladký mír a klid.



IX.

Se skály dolů nedohlédls,
jako bys hleděl do moře,
ale když dole hlavu zvedls,
viděl jsi, co je nahoře.

To právě princezně se stalo,
když procházela rajský kout.
V nitru ji něco ponoukalo
ke skále oči pozdvihnout.

I pohlédne - a lehce vzkřikne -
dvé postav uzří ve výši
a pak ji tvář slza stříkne
a zoufalý křik uslyší.

Žárlivé sestry princezniny
přemohl totiž velký strach,
když padl soumrak nad rokliny
a byly samy na horách.

Zbaběle do křiku se daly,
aby tu strachem nezašly,
div že se spolu nesepraly
ze vzteku, že sem vůbec šly.

Princezna dobrá nevěděla,
že to jsou sestry žárlivé,
jen usilovně přemýšlela,
co udělat má nejdříve.

Věděla ještě, jaká síla
je ve větrném náručí,
a když ho pěkně poprosila,
slíbil jí vše, co poručí.

Lehounce foukl, a již stoupal
nahoru ke zlým královnám.
Vrcholky stromů pozahoupal,
důvěrně s každou trávou znám.

Pak chopil sestry do náručí
a snesl dolů se skalin,
kde něžně jako do pavučí
je složil na travnatý klín.


X.

Ulekly se vám obě ženy,
i těšily pak dvojnásob,
když očekávaly jen hrob.

Na chvíli žárlivost je přešla,
slzy jim stouply do očí.
princezna s nimi v dům svůj vešla
a sevřela je v náručí.

Nebyly upřímné, jen lhaly.
A lhouce radost shledání,
princeznu vřele objímaly.
To bylo slz a líbání!

Blažená sestra prováděla
je komnatami paláce
a sluzi, které neviděla,
nosili jídla na tácech.

Žárlivost se jim v srdce plíží
a ještě větší nenávist.
- Kdo se to v naší sestře zhlíží? -
ta slova jim lze na rtech číst.

Prvá z nich už se neohlédne
a úlisně se Duše ptá:
- Kdopak tu vlastně, sestro, vládne?
A proč nás také nevítá? -

A druhá k ní hned přidává se:
- Ukaž nám svého manžela! -
Řevnivou zlobu skrývá v hlase,
v medových slovech osten zla.

Jen Duše nepozoruje nic.
Tolik se těší ze sester.
Už zapomněla dávných třenic
i stálých svárů z dětských her.

Jak to má honem sestrám říci?
V rozpacích slova vybírá:
- Choť právě mešká na štvanici
a loví kdesi tapíra. -

- Tapíra? - žasnou sestry, zmije
a šťouchají se do žeber.
- Takové zvíře tady žije?
Nu ať si loví - ber kde ber! -

Zmatena vlastním lživým slovem,
princezna dodá v rozpacích:
- On celé dny tak tráví lovem
a před nocí se navrací. -

- Tak ty ho jenom v noci vídáš?
A vůbec, víš, jak vypadá? -
směje se sestra - jako Jidáš
a žertem všechno vyzvídá.

- Je mladý, krásný, k zulíbání! -
Duše již neví, co má říc'.
Už nad hlavu má vyptávání
dvou jedovatých ještěřic.

I káže Vánku nenadále,
aby se chopil návštěvy
a dopravil ji k oné skále.
Sestry se loučí s úsměvy

a praví Duši: Nashledanou!
my za čas přijdem k tobě zas.
A přitom v zlobě hledí straou.
závidí sestře tolik krás.

- Jen přijďte zas, mé drahé sestry, -
loučí se Duše s úlevou.
A život je zas náhle pestrý
jak před příchodem sester dvou.


XI.

Zlé sestry shor již sestupují
a rozvazují jazyky,
hned jdou a hned se zastavují,
řeč jejich vraždí bez dýky.

- Tady nejmladší z nás, hádě,
si žije v božské nádheře,
má zlata vrcholaté kádě
a šperků jako v opeře! -

- A za muže má nejspíš boha,
a bez práce ji koláče,
zatím co já, já přeubohá,
mám za manžela hrbáče! -
- A já, co já mám tomu říkat?
Můj manžel zas je lakomec!
Skrblení nechci-li si zvykat,
tak mnohý dá mi kopanec! -

Princezně Duši hrubě lají,
volají na ni hrom i blesk
a sladkou pomstu umlouvají
na tvrdém štěrku horských stezk.

THE DREAM

by John Donne


IMAGE of her whom I love, more than she,
Whose fair impression in my faithful heart
Makes me her medal, and makes her love me,
As kings do coins, to which their stamps impart
The value ; go, and take my heart from hence,
Which now is grown too great and good for me.
Honours oppress weak spirits, and our sense
Strong objects dull ; the more, the less we see.
When you are gone, and reason gone with you,
Then fantasy is queen and soul, and all ;
She can present joys meaner than you do,
Convenient, and more proportional.
So, if I dream I have you, I have you,
For all our joys are but fantastical ;
And so I 'scape the pain, for pain is true ;
And sleep, which locks up sense, doth lock out all.
After a such fruition I shall wake,
And, but the waking, nothing shall repent ;
And shall to love more thankful sonnets make,
Than if more honour, tears, and pains were spent.
But, dearest heart and dearer image, stay ;
Alas ! true joys at best are dream enough ;
Though you stay here, you pass too fast away,
For even at first life's taper is a snuff.
Fill'd with her love, may I be rather grown
Mad with much heart, than idiot with none.

...
• http://www.luminarium.org/sevenlit/donne/donnebib.htm

Vlk naruby anebo Karkulka pro pohádku (přepsaná báseň Honzy Wolfa)

Jeden úsměv vřelý,
to aby se Tvé ruce hezky měly,

Jedno letmé pohlazení,
to aby Tě smutek,
v duši tolik netlačil,

Jedno milé slovo pro radost,
jen tak Tobě říct,
to abys večeři,
s chutí mohla sníst.

--------------------------
V teple 28.03.2009

Pár úryvků z: Pavel Dobeš- Něco o lásce

...

že lidi rozumné blbnout nutí
a není na ni nejmenší spolehnutí,
co ji zrovna napadne to udělá:
Z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky,
o ženských nemluvím, tam to platí taky
a urážlivá je a hořko-sladko kyselá.

....

a holubicím dál rostou křídla dravců,
družstevním rolníkům touha mořeplavců
a lásce té potvoře sebevědomí.
Že jednou bude vládnout světem,
tedy i nám a po nás našim dětem,
které na tom budou stejně špatně jako my.

....

Až vám ta potvora zastoupí cestu,
sedněte na zadek a seďte jak z trestu,
jen ať si táhne, jak to dělají
vandráci.
Láska se totiž, i když je prevít,
nikomu dvakrát nemůže zjevit;
Láska se totiž, i když je prevít,
nevrací.

O PRINCEZNĚ DUŠI
Kamil Bednář

V.

Zatím co Duše o samotě
očekává svůj konec zlý,
na mraku Amor, s lukem v botě,
dlouze se nad ní zamýšlí.

Po přání matky své má nyní
svým šípem zkázu dovršit,
ale teď - jací už jsou syni! -
zaváhal z luku vystřelit.

Zapomněl na své ostré šípy
a jen se díval překvapen
v dešti, jenž crčel jako z pípy,
na nejkrásnější z princezen.

Tak pokorně své ruce spjala
ta překrásná a nešťastná,
že při pohledu na ni jala
Amora lítost účastná.

S čím zachází kdo, tím též schází!
Se šípem Amor v rozpacích
si pohrává, a jak jím hází,
lehce se škrábne na spáncích.

Jako by mu s tou krví z těla
unikl také všechen klid,
ramena se mu rozechvěla,
a počal se vám tetelit.

Zimavý ostrý chlad jej ovál
a hned zas rozpaloval žár,
nu jako by se zamiloval,
pohlédna v krásných očí pár.

S takovou krásou nestřetl se
na potulkách svých šibalských.
Tu však ho zašimralo v nose
a samým chladem hlučně kých!

» Psí počasí, « si řekl v duchu
a potom (byl to lijavec!)
odlétl, aby už byl v suchu.
Na mysli měl teď jinou věc.

Co napadlo jej, uvidíme. -
Vydána živlům na pospas,
princezna zatím v dešti, v zimě,
k modlitbě pozvedala hlas.

Vichřice slova od úst rvala.
Blesk nad propastí zasršel.
Modlitba však ji pomáhala.
Bůh - zdálo se - ji vyslyšel.

Pojednou ustal déšť i blesky
a nebe pomodrávalo.
Na horský štít a strmé stezky
se milé slunce usmálo.

V tu chvíli Amor rozkaz dával
věrnému svému sluhovi
a Vánek - tak se zval - hned vstával,
rozepnuv plášť svůj mechový.

Z propasti do horského sedla
vlahoučkým dechem zašuměl
a princezně, jež stála zbledlá,
svůj pláštík na zem rozestřel.

Jemně ji chopil, zvedl něžně
a voněl jako med a úl.
Lehounce snášel svého vězně,
aby si nohu nevymknul.

A zvolna jako na pápěří
na pevnou postaví ji zem.
Princezna sotva očím věří,
když stane s křehkým nárazem.

Údolí krásné kolem kvetlo,
na trávě vedle květu květ.
A na všem mírné, jasné světlo,
že radost na to pohledět.

VI.

Z únavy, rozčilení, bázně
usnula Duše v travinách.
Pak vstala svěží jako z lázně
a rozhlížela se jak v snách.

Tam háj a štíhlé velké kmeny,
zde pramen, který zpod písku
kryskal a běžel přes kameny,
až k domu, jenž stál nablízku.

Byla to stavba příliš skvělá,
aby ji stvořil lidský um.
k nebesům zlatá střecha čněla
a stříbrem zářil celý dům.

Z cedrových desek byly stropy,
opřené o sloup ze sloni.
Déšť drahokamů dlažbu kropí
a z mramoru jsou balkony.

To dům byl plný blaženosti,
kdo bydlil zde, ten šťastně žil.
Jak zlato na slonové kosti
se palác v slunci rozzářil.

VII.

K dveřím se Duše přiblížila,
zvědavě překročila práh.
Prostora prázdná neožila
a na princeznu padl strach.

Poklady přenesmírné ceny
nehlídal žádný živý tvor.
Dokořán dveře otevřeny,
a pokladnice bez závor.

Tu neviditelný hlas praví:
» Princezno, než se zešeří,
zotav se v lázni od únavy,
my připravíme večeři. «

Přenáramně se Duše lekla;
brzy však strach ji opustil
a vešla v lázeň, kde se svlékla.
Duch plnou vanu napustil.

Když posléze se vykoupala,
ručníkem tělo otřela,
chvilinku v měkkém loži spala
a očí neotevřela.

Ve snu jí zrůžověly tváře
a mysl spánkem okřála.
Svit slunce padal na polštáře,
když vzbouzela se vyspalá.

Pak vešla do nádherné síně,
kde k hodům stůl byl připraven
o krmi bohaté a víně,
až prohýbal se přetížen.

Jak neměla by již svou vůli,
a také trochu zvědava,
jde blíž a sedá za tabuli,
kde příbory se třpytí dva.

To věru svatbě podobá se,
ač chybí jeden svatebčan!
Princezna marně v duchu ptá se,
zda je to náhoda či plán.

A náhle cítí, že již není
v hodovní síni samotna.
Hostina počne na znamení,
jež dala rika nehmotná.

Neviditelní sluzi jídla nosí
v slavnostním lesku jídelny,
a v čele stolu sedí kdosi,
kdo též je neviditelný.

Marně se Duše namáhala
poznat, kdo je jí ženichem.
Úzkost ji z toho přepadala
a také radost se smíchem.

Neviditelná ruka bdělá
jí z každé krmě nabídla
a princezna (vždyť hlad už měla!)
se chutě dala do jídla.

A sama sluhům poroučela
a bylo jí čím dál tím líp.
Náhle však síní zadrnčela
tětiva, a z ní vylétl šíp.

Princezna zasažena prudce
už cítí lásku k ženichu
a slyší hráti skryté hudce
líbeznou hudbu potichu.

A šťastna je - byť neuvidí,
jak její ženich vypadá -
že za nejkrásnějšího z lidí
se nyní bezpochyby vdá.

Co pravíme však z lidí? Bohů
nevěstou nejhezčímu jest!
» Jen poděkovat nebi mohu, «
vzdychne, » když to je vůle hvězd. «

Ni v nejmenším jí nevadilo,
že svého chotě nevidí.
Jak doma jí tam bylo milo,
v paláci krásném bez lidí.

I slavila své zachránění,
dík božské neposlušnosti,
a Amor, šťasten, s kým se žení,
přísahal, že se nepomstí.

Zapomněl lehce na svou matku,
na její slova hněvivá.
Blaženě s Duší na svém hrádku
žili jak holoubkové dva.

Ráno se Amor z domu ztrácel
a Duše byla samotna
až do večera, kdy se vracel,
zaťukav lehce na okna.

Podmínkou štěstí princeznina
bylo, že nikdy nesměla
chtít vidět Venušina syna,
krásného, ale bez těla.

A tomu dostát snadno bylo,
vždyť srdce viděl nemusí,
a princezně se šťastně žilo
jak všem, kdo lásky okusí.

A žila by tak do skonání
v údolí světu ztraceném,
tam v zámku na květnaté pláni,
kde život byl jen krásným snem.

... pokrač.***

O PRINCEZNĚ DUŠI
Kamil Bednář

I.

Za sedmi řekami a moři
v daleké zemi panoval
nad lidmi, zámky, stády, oři
s královnou krásnou dobrý král.

Lid blahořečil svému králi,
král třímal žezlo s jablkem,
za krejcar si tam kupovali
poddaní ovci s holoubkem.

Královna dcery povila mu-
dvě dívky, sličné na pohled,
když v rouchu plném drahokamů
šly do města se procházet.

Však třetí krásou předčila je.
Kdo uviděl ji, oněměl
a měl ji za anděla z ráje,
jenž k pozemšťanům slétnout směl.

Ba mnohý měl ji za bohyni,
zrozenou s bílých mořských pěn,
hež mezi lidmi žije nyní
co nejkrásnější ze všech žen.

A jiní šetpali si zase:
skanula s nebe rosa hvězd
a z hvězdné rosy zrodila se
bohyně kráse na počest.

V prosinci, v máji nebo březnu,
každý se běžel podívat,
z blízka i z dáli, na princeznu,
vycházející do zahrad.

K železné mříži čelo tlačil
a oči měl jak na stopce.
Sotvaže dýchat přitom stačil,
jako by stoupal do kopce.

Princezna, kterou Duše zvali,
ta věru stála za pohled.
V očích jí zlaté hvězdy plály
a v jejím hlase sládl med.

Pleť jako bledé růže měla,
střevčky - drobné nožky v nich,
a kolem bělostného čela
záplavu vlasů havraních.

Když promluvila, vítr ztichl,
aby ji lépe slyšel svět.
Když oči zvedla, každý vzdychl
a v duchu zemřít přál si hned.

Široko daleko ji znali,
přes moře, hory, doliny
sem za ní lidé putovali.
A král jim strojil hostiny.

Co vína v potcích tam teklo
pro nepřehledný hostí dav!
Co volů na rožni se peklo
a skopců, beránků a krav!

Když princezna si vyšla zrána,
čekali lidé v zástupu -
ach, to vám byla podívaná
pro ženy jdoucí z nákupu!

I děti hrát si přestávaly
a kdekdo, velký, maličký
ať přišel z blízka nebo z dáli,
tu vystupoval na špičky.

Tak vřele princeznu lid vítal,
volaje slávu bez dechu,
a květy pod nohy ji sypal,
že kráčela jak po mechu.

Až dosud v oné zemi ctili
bohyni, zvanou Venuše,
které též sochu postavili,
kamennou sochu bez duše.

Lid zapomněl však na Venuši,
ač k její poctě chrám tu stál,
už pro ni neměl oči, uši,
jen princeznu teď uctíval.

II.

Již nikdo neputoval z dáli
s obětí před Venušin chrám
a svatyně se rozpadaly,
co k její poctě stály tam.

Tvář Venušina hněvem vzplála,
když tohle s nebe spatřila,
a žárlivostí zesinala.
Ta, pane, uměla být zlá!

» Už nikdo nevěnčí mé sochy
a oheň k poctě nehoří!
Nemají lidé úcty trochy?
Všechny mé kaple poboří? «

A udivena vším jen žasla
a božskou nohou dupala,
až země s nebesy se třásla,
a potom pokračovala:

» To všechno pro tu smrtelnici,
co očarovala můj lid,
že nezapálí ani svíci
a z chrámů chce mne vypudit!

Princezna nebo neprincezna,
takovou zpupnost nestrpím.
Nechť záhy hříšnice ta sezná,
jak umím trestat, jak se mstím! «

A syna hned zavolala,
(kde se zas toulal nebo snil?)
hned prosila a hned mu lála,
aby jí přání vyplnil.

Přichvátal AMOR sladkodechý,
(tak její syn se jmenoval)
zapomněv chvíli na neplechy,
a líbezně se usmíval.

Vlas kučeravý měl a tělo
jak štíhlá jedle na kopci,
tvář usměvavou, jasné čelo,
oči dvě jiskry planoucí.

U pasu toulec zavěšený,
v něm vedle šípu ostrý šíp
a každý jedem napuštěný
a tenký jako kosti ryb.

A aby mohl dobře střílet,
měl v pravé ruce pružný luk.
Jak vosa z tětivy šíp vylét,
padaje prudce v lidský shluk.

Když kohokoliv lehce škrábl,
ten sladkým jedem asažen
propadl lásce, hubl, slábl
a nemohl být vyléčen.

A žádné nevěděl si rady,
nic nemohlo mu pomoci,
ať muž či žena, starý, mladý,
podivnou trpěl nemocí.

Tak z lidí tropil si jen šprýmy
syn uražené bohyně,
jenž před matkou si s šípy svými
pohrával nyní nevinně.

Venuše synu rozhořčeně
kázala pomstít rodnou čest.
Ať pozná ono lidské štěně,
jak mstít se umí božská pěst!

Ať princezna se zamiluje
do muže nejbídnějšího,
a její cit ať k smíchu mu je
a dá jí snášet trpké jho.

Ať pozná trýzeň marné lásky,
ať žije věčně v neštěstí!
To trestem budiž zpupné krásky,
již za matku se Amor mstí!

hned poté rozčilena spěchá
Venuše k břehu mořskému,
kde vlny jako modrá střecha
skrývají hlubin věčnou tmu.

A vstoupí do zčeřené pěny,
kde čekala již ekvipáž -
dvé delfínů, vůz pozlacený
a mořských tvorů čestná stráž.

Zatím co sjíždí pod hladinu
Venušin průvod líbezný,
pospíchá Amor ztrestat vinu
nešťastné krásné princezny.

III.

Dvě starší sestry princezniny
svou sestru v lásce neměly,
vždyť před ní bledly jejich stíny
a jejich půvab se zdál mdlý,

když Duše v jejich přítomnosti
zářila jako božský skvost.
To bylo pří a mrzutostí!
Na sestru sestry měly zlost.

A přece obě dvě se vdaly,
když přešlo něco jar a zim:
vzdáleným králům ruku daly
a na trůn přisedly si knim.

jen duše byla bez ženichů
a trpké slzy ronila,
samotna v pláči, sama v smíchu,
sama, když ulicemi šla.

Sama, když přicházeli hosti
a k jejím nohám kladli dar,
sama v své sličné spanilosti,
sama za střídy zim a jar.

Kdekdo ji vroucně obdivoval,
však jako nebeský jen div
neb obraz, jenž by namaloval
kdos lidem jenom pro podiv.

Té krásy hodni necítili
se princeznini ctitelé
a proto také nemyslili
na slavnou svatbu v kostele.

Kořit se její kráse chtěli
jak slunci, zářícímu s hor,
až samou úctou zapomněli,
že princezna je lidský tvor.

Přetěžce v srdci svém to nesla
princezna, pro niž nežil rek,
a trápila se, aniž hlesla,
hledajíc proti smutku lék.

Sám král již nevěděl si rady,
ze všeho přepadl jej strach,
pak vzpomněl věštce Rozumbrady,
co žil tam kdesi na horách.

S průvodem vypravil se k němu
a o radu ho požádal.
Ulevil srdci stísněnému,
hory doly mu sliboval.

Rozumbrada se tvářil chmurně
a odpověď mu nechtěl dát,
pak přec jen sedl k černé urně
a počal nad ní čarovat.

Zahalen v kadidlovém dýmu,
dlouze se díval k obloze.
Král z toho dýmu měl už rýmu
a přešlapoval na noze.

» Tvá dcera na najvyšší skále
v svatebním rouchu bude stát
a utrpení neskonalé
s netvorem bude prožívat.


Ne smrtelník jí chotěm bude,
nýbrž jen netvor šeredný.
A její noci budou chudé
a ještě chudší její dny. «

Tak pravil moudrý Rozumbrada
a pak se opět odmlčel.
Na krále stach a hrůza padá.
Nazpátek domů v pláči šel.

IV.

Sil neměl věštbě vzdorovati
nešťastný otec, dobrý král.
Smířil se s tím, že dceru ztratí.
S bolestí v srdci rozkázal:

princeznu Duši obléknouti
dle zvyku ve svatební šat,
pochodně smolné rozžehnouti,
naposled pro ni zaplakat.

Celičké město nese v pláči
planoucí smolné pochodně,
pak truchlivě a zvolna kráčí
princezna - tělo bez ohně.

A za ní otec, drahá matka,
nesouce závoj nevěstin -
a příbuzných též pěkná řádka,
na očích šátky, jdou jak stín.

Jde průvod - noha nohu mine -
po cestě z města vychází
a do krajiny nehostinné
k vysokým horám dochází.

A v horách na nejvyšší skálu
princeznu Duši postaví,
svá roucha strhají si v žalu
a sypou popel na hlavy.

Naposled matka dceři žehná,
do šátku pláče přehořce.
Král mlčí, starou lavu sehna,
srdce mu žalem puknout chce.

Naposled princezna se loučí,
dav lidí na kolena paď,
je slyšet pláč za svitu loučí
a hořké » sbohem! « odevšad.

» Smiřte se , rodiče mí drazí,
s osudem, jehož vůlí jest
mne zhubit nad skalními srázy
zde pod svícemi jasných hvězd. «

Naposled tato slova děla
princezna Duše k rodičům.
Pak v horách navždy osaměla.
Osaměl také rodný dům.

Smutná to byla cesta domů.
Jak polomrtev každý šel.
Za burácejícího hromu
se těžký liják rozpršel.

Do smrti na to vzpomínali
královna, král i jejich lid.
Co slz se ještě naplakali!
A nechtěli už ani žít.


... pokrač.***

jedna trochu antimilostna... Vlasta Redl

Ještě mě studí slzy na líci
Co naposledy pro mě vyplakala
Než zas odešla kamsi za kýmsi
Nad kým prý se ještě slitovala
To ale nade mnou se Bůh smiloval
Když mi nechal její slzy na rameni
Teď můžu chodit řádně povýšen
po světe kde lásky pro mě není


Jistě není, nebylo a nemá být
Ani beznaděj a už vůbec ne bída
A srdce na dlaních netlučou a nevábí
Jsou tak stejná až darmo to střídat
To asi obejmout vítr je skoro víc
Vylést do korun a nechat se houpat
V lese hladit kůru borovic,
Co když … je jen hloupá …


Ještě mě budí ze sna obrázky
Co na kůži mi nechty napínala
Šrámy na tváři od něžné pomlázky
Kterou mi hvězdy zhasínala
A slunce nemá důvod vycházet
Tak se fláká kdesi za horama
Já po tmě šmátrám pod svícnem
Co když … je taky sama …


Tak už to dopij putovní příteli
Popojedem dolinami
Napříč obilím, kaktusy a svízeli
Spávat na kopci slámy
Kam až nás dovedou tahací provázky
Necháme otisk bosé nohy čaroděje
Budeš mě učit zpívat bez lásky
Co když … se směje …

Áááááá

Píseň lásky
_{Kamil Bednar}


V.

Milenec rty milenky své lehce rozhrnuje,
jazykem laská tu krmi vzácnou
a sladkostí se až po hrdlo zachvívá.

A ruce se mu milostnou vášní chvějí,
když opatrně po ňadrech sklouzávají
a chválí boky oblé, jež skrývá šat.

A hlavu když mezi kolena její klade,
polibky pije z měkkých míst v podkolení,
jsk odsouzenec se klání nad studánkou.

Pak údy své s jejími proplétá měkce,
a k břichu bělostnému se horoucně tiskne,
jak sadař špatný plátek za plátkem růži rve.

A hryže vlasy její a dech její dýchá
a zuby její rty svými zkrvavenými drtí
a ohýbá tělo její a láme a mučí.

Ne tak, ó ne tak, slzičko má,
prameny vášně naší v tichu snů dřímou
a nebe naše je vlahé a mírné.

Láska naše jak rosa nevysušená,
jak obcházení tiché s očima zastřenýma -
hra dětí, které se na minulý život rozpomínají.


VI.

Ze světa dětí je láska naše,
cizí a k smíchu je jí svět velký,
jenž lásky naší se rozpakuje.

Za okny večer stíny zemřelých bloudí
a naříkají nad hroby zasněženými,
ó hlavy bledé a ovázané!

Takové smetí hrne svět k našemu prahu,
je plý smrti a studený je
a polibky svými jak z mosazi usmrcuje.

Uprostřed hrobů zmrzlých jde láska naše,
Růženka Šípková v nejhlubším spánku nejšťastnější,
hle, nohy své jako kněžna zvedá!

Prst větru růžový varuje ptáky,
aby svým čiřinkáním nerušili
zasnění její spanilosti.

Ale jak ze škeble hukot světa
do uší lásce naší bije
a pod chodidla trny jí ukládá.

Keř za keřem se rohrnují tiše,
ne lidé, ale květy a vůně
nám po dolinách jásají vstříc.

...

pokračování -> BRANA

Plonková sedmička (Vlasta Třešňák)
Být nocí, či nebýt dnem ?

Noc
když se promodlila k ránu
je stará a strhaná
chtivá pohlazení

Denně se omlouvá
že ještě nepřivykla světlu
Den se otočí a smutně kývne
"Vím..."

Noc
si je vědoma tmy
a každé ráno
ji světlu k nohám dává
láska ji kulaté srdce ohlodává
ten srpek se ztrácí, ztrácí...

Co je to za křik
co hvězdu za hvězdou zháší?
To jsou probuzení ptáci

Být dnem je snadné
být dnem je snazší...

A k večeru, na místě
kam nedošlápne noha obra
se sejdou znovu

Den
je už nesvůj
je chtivý pohlazení
to jak mu srdce zrudlo
a přichází ona
samatově krásnoucí a krutá
stahuje mu hrdlo
den lape po dechu
nevnímá
Noc pokládá do mechu
přikrývá tichem
a jak usínají ptáci
na jeho rány přikládá své
hojící se hříchem
té lásce říká pološero

ráno vyčerpaně zhasne
ráno vyčerpaně zháší

Být nocí je krásné
být dnem je snazší.

Slunce šlo spát
za hromádku klád
na nebi hvězdy klíčí.
Už nepracuj, mravenečku můj,
schovej se do jehličí.

Slunce šlo spát
za hromádku klád
na nebi hvězdy klíčí.
Už nepracuj, mravenečku můj,
schovej se do jehličí.


Máš nožičky uběhané,
den byl tak těžký.
Pojď, lůžko máš odestlané
v chládku od macešky.

Spinká a sní
mravenec lesní
v hromádce u kapradí.
Nespinká sám,
s maminkou je tam,
tykadlama ho hladí.

Máš nožičky uběhané,
den byl tak těžký.
Pojď, lůžko máš odestlané
v chládku od macešky.

Spinká a sní
mravenec lesní
v hromádce u kapradí.
Nespinká sám,
s maminkou je tam,
tykadlama ho hladí.

Pisen lasky
_{Kamil Bednar}

III.
Kde jsi nyni, zda te vlny nesou
utonulou k domu, kde jsem sam
a jen uzkost bydli se mnou, nesmyslny smich?

Kde jsi nyni, zdali v duchu prchas,
zdali te jiz lodka smichu pohoupava
anebo tve vlasy procesava zal?

Kde jsi nyni, zdali znas mne jeste -
chodim s maskou v reji zmatenem,
z nevidenych ran mych krev mi vyteka.

Zda jsi sama, zda te take telo mate,
take stradas cizich lidi smich i stesk,
cizinci te take ve snach poznavaji?

Zda ji slaba, zda mas silu kracet
v prskach destu jara dala a dal,
po tenouckem ledu vecne zimy?

Zda ti treba je mne? Jsme si blizci
jako nehty prstu pri hlazeni milencu?
Horka, tvrda slova jsou nam dym?

Nezapomen, nezapomen, slzicko ma,
bolest nebe k otoku se sbira jiz,
brzo nase hory zasnezi jiz snih.

IV.

Kez jen svetlo, ktere pada nyni
okny mymi do me cely chladne,
pripomina ti muj skryty hlas!

Na sklo okna pokoje ti v dali
rozechvelou rukou pisi slova sva -
kazde z nich te nazpet vola sem.

Cizi zeny za zavoji pod okny mi chodi,
cizi laska rozesmutnuje mne,
o samote chci byt s pisni svou.

Tise chci ji do samoty rikat,
jako proutkem chci ji do vln slehat,
do vln, ktere obraz muj az k tobe donesou.

Boky zen jsou kluzke, nadra jak snih chladna,
oci zari materstvim a nehou sobeckou,
jejich usta chtiva, ke lzim ochotna.

Slys mne na horach, o vzdalena ma,
slys mne v snehu, ruzi zasypanou,
rany me od noze sadarova viz!

V nizinach tise chodim nepoznavam,
v nocich hvezdy jako stada pocitam,
kde jsi, holubicko ma, spanku i bdeni me?

...

Pisen lasky
_{Kamil Bednar}

ma slova, krupeje deste ...

I.
Holubicko ma na chladne rimse dnu mych
uprostred mesta temnotneho,
holubicko ma, krev srdce meho usrkavajici!

Lasko ma, trpici lasko milence trpiciho,
prikryj mne naheho kridly svymi
a pred zasti sveta mne zahal!

V me dlani vraska tenka place k tobe
a o smilovani zadoni a prosi -
neopoustej mne, ozveno sladka slova meho!

Jak svicen chveje se me srdce v tve ruce,
o pozorna bud, at dechem nerozplasis
plamen me lasky ve tmu nemilovani!

Za tebou leti ma slova, krupeje deste,
a na okna pokoje tveho v dali
bubnuji prsty netrpelivymi.

Tys ozarila tapani hlucha mych kroku,
jez po spickach smrt svou obchazely,
ty jsi v mem srdci jak svice pri hostine plala!

Tys byla vinem mym a podperou uponku mych,
vesele do jasu nebe slehajicich,
nezapomen, o nezapomen, slzicko ma!

...

Jaroslav Seifert

( z básně jen jednou, nejsme si ale zcela jistá, takže kdyby jste znali...;) dík

Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou, ale ráj?
Co je to ráj?
Možná že ráj není nic jiného, než ústa, která zašeptají naše jméno
a pak ta krásná, nezvratná chvíle, kdy smíme na moment zapomenout na to peklo.

Výlov
Jaroslav Čejka

Vyhaslá hvězda padá tmou
do noci plné mlhy.
Už je nám navždy souzeno
mít v lásce jen hlad a dluhy.

Tvé rty jsou v noci studené
jak bříška leklých ryb.
Touha už dávno vylovila
ze tmy svou prázdnou síť.

OUVERTURA
Jaroslav Vrchlický

Ta stará komedie máje
začíná: Kvítí, písně, jas!
Jak vždy výborně sehraná je
a podmaní sta duší zas.

Však zrovna to s ní jako s láskou,
to známá hra a stará lež,
hruď bolem zryta, čelo vráskou -
Co platno? Přijde - Podlehneš!

ZJEVENÍ

Láska se zjevuje jak anděl
- jsi oslepen září jeho očí,
Opojen krásou a vznešeností,
Stoupáš po schodech nahoru – výš a výš
Až k samotné bráně,
Nevidíš meč v jeho rukou,
Jímž chystá Tě stít!

Jak hluboký pád Tě čeká
- vyhnání z ráje!
Nic víc, nic míň.

V.Hrabě
Ospalé něžnosti

Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

V této době

proti
tomu všemu
ty
jako moje protiváha?

možná
kdybys skutečně
byla se mnou
abys mne držela

abys na mně ležela
v noci
aby mne tento vír
nestrhl

protože i ty
stále znovu
bojuješ
proti tomu všemu

a proti tomu všemu
pro tebe já
jako tvá protiváha?
možná
když budu
skutečně u tebe
abych tě držel

- erich fried

Maličkost
pro Catherine

Nevím co je láska
ale možná
je to něco jako tohle:

Když se vrátí
z ciziny domů
a hrdě mi řekne: "Viděla jsem
vodní myš"
a já si na ta slova vzpomenu
v noci když se probudím
a příštího dne při práci
a toužím
ta slova slyšet
ještě jednou
a také
aby ona vypadala přesně tak
jak vypadala
když je říkala -

Myslím že tohle je možná láska
anebo aspoň něco podobného