PAJOVA: Aha, tak už tomu špatnýmu pacientovi rozumim. No taky jsem to podobně kdysi zkoušel - rok bez léků a bez doktora - výsledek byl poměrně tristní - 8 týdnů ve špitálu a celkový zhoršení, takže mě to pak přešlo no. Ale každej s tim bojuje jinak.
Já k těm psychologům a psychiatrům nemám moc důvěru - nejsem si jist, jestli dokážou člověku nějak zásadně pomoct - většinou provedou analýzu a naznačí cestu - nakonec si člověk musí pomoct sám. Musí mu to dojít samotnýmu.
Spousta lidí co znám s Crohnem nebo UC má tendenci nakládat na sebe strašně moc anebo je na ně nakládáno okolím - musíš tohle , musíš tamto, co řeknou lidi. Nebo žijou ve vnitřním rozporu - sami by chtěli dělat něco co je baví nebo nedělat nic a odpočívat, ale na druhou stranu se snaží dokázat maximum (aby si něco dokázali nebo jiným).
Vim o paní která chtěla být doma s dětma, ale zároveň byla nucena chodit do práce, na kterou dlouho studovala. Nakonec stějně skončila doma s UC v invalidním důchodu a byla spokojená. Jakoby si "pořídila" nemoc jako omluvu. Když se uzdravila a měla jít do práce tak to bylo hned zpátky.
Nebo naopak zase vím o holce, který doma pořád řikali že nic neumí a že pořádně nedostuduje a načež dostala UC a s přesto studovala dál, i když jí bylo zle. Jakoby si pořídila nemoc, aby bylo vidět že to prostě dokáže. Pak odešla z domu, vdala se a je v klidu.
Trvá to dost dlouho, než člověku dojde (a nebývá to natrvalo), že nežije pro nikoho kromě sebe (tu nemoc za něj nikdo neodstoná) a nemusí nic dokazovat nikomu, včetně sebe. Když na to pak dojde tak je mu jasný, že tu nemoc nepotřebuje. Vlastně tim, že se uzdraví dokáže maximum.
POOKA: Tak to máš samozřejmě pravdu s těma doktoroma. Někdy je to ale komplikovaný - třeba je tam víc doktorů a toho kdo dělá endoskopický vyšetření vidíš poprvý a neznáš ho. Pokud máš možnost vybrat si lepšího tak je to jednoznačný, ale ta možnost dycky nebývá no. Ale rozumim ti.