ELWERINE: Pamatuju se samozřejmě. O operaci jako takovou mi nejde - s tim stejne nic neuděláš, prospíš to, potom to ani moc nebolí, máš v páteři píchnutej epidurál kam ti pouští oblbovák - už jsme to stejně zažil. Spíš jde o to, že potom je asi 40% šance na komplikace jako jsou prasklý stehy (a sepse), záněty toho pouche (i chronický), různý problémy s (dočasným)vývodem a podobně. Tzn. nejen mně dělá víc starost to co se bude dít následně, hlavně proto, že jsem na imunosupresivech.
No a pak si musíš uvědomit, že přídeš o kus těla, že se ti střevo už nikdy neuzdraví, nebudeš komplet a že to samozřejmě bude mít další dlouhodobý následky. Už jsem jaksi imunní vůči takovýmu tomu lékařskýmu optimismu, kterej do tebe lejou vždycky když jde do tuhýho, abys měla motivaci a snahu se uzdravit. Přesto anebo právě proto, že nemám možnost volby, je mým zájmu a stavím se k tomu tak, že je třeba snažit se o to, aby to bylo co nejmíň tragický, protože jinak bych si to moh jít rovnou hodit. ;) Dostat se psychicky do takovýho stavu je podle mne pro každýho pacienta to nejtěžší = smířit se s nevratným a snažit se najít v tom něco pozitivního.
Nechtěl bych to tu spamovat vlastníma zážitkama, poněvadž si nejsem jistej jestli to někoho zajímá nebo to chce číst vzhledem k tomu, že to neni nijak pozitivní. Nehledě na to, že tak nějak nedokážu kolem šířit ten optimismus, díky tomu co už jsem si zažil a jsem spíš realista. Tak to vydržte, teď bude chvilku klid :) ;)