Jsme zaměstnáni myšlenkami, které myslíme a které doslova námi myslí. Například a obecně naše vytrvalé vnitřní melodrama, které určuje můj údajně vnitřní život, je ve skutečnosti důvěrné živoření ega ulpívajícího na sobě samém. Osobní melodrama je nekončící hovor, můj vnitřní dialog. Monolog ega. Existence ega se nachází v tomto monologu. Pokud monolog znenadání ustane, objeví se okamžitě jiné vědomí Odlišné od toho, které produkovalo naše ego. Je to přítomnost, tam, teď a tady. Zatímco čeká, a přesně na toto je potřeba čas, ego pokračuje ve svém monologu, chyceno v koloběhu svých vlastních myšlenek. Ego je chycené v hlavě. Ego je vždy chycené v hlavě, protože je to myšlenka a nutkavá myšlenka, která nepřestane myslet sama sebe. Je to mentální činnost, která zavádí psychologický čas. Ego známé jako "potřebuji čas"... Čas k dosažení vzdáleného cíle, osobní úspěch, ve který tak pevně věříme a jehož dosažení pořád vidíme v budoucnosti. Ego si zajišťuje svou vlastní existenci v přetrvávajícím úsilí pro dosažení ideálu, který si myšlenkami dalo samo sobě. Ego nikdy není zde, vždy je někde támhle, už brzy, zítra. Moc dobře ví, že pokud by plně bylo zde a nyní, bylo by obsaženo v přítomnosti a zcela v ní zmizelo.
Vytváří odpor a pro své vlastní zachování se neustále promítá jako něco čekajícího na nás později nebo někde jinde. Jeho trik spočívá v tom, že uvěříme, že čas věci zlepší, já budu lepší. Budu lepším manželem, lepším přítelem, spolehlivým společníkem a vážným bla bla, a tak dál. Potřebuji jen čas. Udělat něco další den, co přitom můžeme udělat dnes, tento způsob je specialitou ega. Pokud bychom v záblesku či ve hlubokém vhledu zahlédil tuto bezvýznamnou hru, odkryli bychom i ego samotné. Pokud bychom bez možnosti dočasného úniku zastavili psychologický čas, ego by to nepřežilo. V bezčasovosti ego neudává směr. Mentální rozruch ustává a prožívání života se stává plnější, jednodušší a už nadále nemá nic společného s šílenstvími a komplikacemi ega. Pnutí mizí a chronologický čas nachází zpět svou funkci. Život nalézá svůj domov ve vlastní přítomnosti a přestává se zaměřovat někam jinam. Běžné myšlení taktéž nalézá své správné místo, které nikdy nemělo neustále vyrušovat naše bytí, ale naopak napomáhat nám při řešení běžných problémů našeho života, přes které je třeba se dostat a jen málo můžeme říci o metodě řešení. Pod nadvládou ega je duch hyperaktivní, nestabilní, je nervózní a vyveden z míry. Intelekt ve službách ega vytváří znepokojení. Do budoucnosti si promítá všechny možné druhy hrozeb a strachu, rozežírá přítomnost nedostatky, které sám vyprodukoval. Ego je dokonale neschopné čemukoliv věnovat potřebnou dávku péče. Znemožnuje splynout s okamžikem a s aktivitou, kterou vykonáváme. Pokud něco děláme opravdově, děláme to s láskou. Abychom mohli věci dělat s láskou, je nutné vymanit se z psychologického času, být plně přítomný, bez odstupu od činnosti, kterou vykonáváme. S radostí zatloukat hřebík. Dávat mrkev, brambory a zelí do salátové mísy. Přiložit prsty k hudebnímu nástroji. Šlapat jako pominutý na sluncem prozářeném svahu. Prostě dělat co máme rádi. Při této fantastické relaxaci, kdy nejsme ovlivněni naším egem jsme sami Činností. Činností, která je všenaplňující. Toto je podstata Zenu mistra Dogena, která byla předávána od mistra k mistrovi až do současnosti.
V tomto duchu je zamýšlen projekt zenového kláštera, vytvoření místa, kde lidé budou moci znovu obnovit harmonii s přítomným okamžikem, s realitou každodenního života, bez potřeby neustále vyhledávat drogu v podobě extrémních zážitků, které jsou pastí našeho ega.
Je to podobné svítání nového dne, když lidská bytost začne chápat důležitost práce sama na sobě. V tomto novém světle je zrozeno hledání pravdy. Je to tato bytost, která je přitahována knihami o spiritualitě, navštěvuje kurzy zaměřené na osobní rozvoj, praktikuje jógu, navštěvuje ašramy a kláštery a vyhledává kontakt s duchovními vůdci. Má těžký úkol. Jedná se o přeměnu bytí hledáním, řízenou základní otázkou „kdo jsem Já?“. Kdokoli se pustí do práce na uvědomování ega musí být připraven na moment, kdy se střetne se svojí minulostí a jejími traumaty. Dříve či později se setká se svým démonem. Každý má jiného démona. Každý má svůj „Velký strach“ uvnitř sebe, který se nám stále připomíná. Jednoho dne bude nutné s ním bojovat, ne z důvodů sociálních, politických, spirituálních nebo jiných, nýbrž kvůli strachu samotnému. Bude nutné postavit se tomu, co nám zabraňuje žít plně. Bojovat proti svému největšímu strachu. Právě teď je ten správný čas přijmout výzvu boje, přestat utíkat a bojovat s tím, co vám nahání strach. Rozumíte, že lidé a situace, které způsobili vaše nepříjemnosti jsou pouze převlečeným strachem s maskou démona, který ve vás žije? Každý si někdy v životě projde peklem. Setkat se z démonem je jako setkat se s příčinou všech strachů umístěných v hlubinách podvědomí. Je třeba sestoupit do labyrintu naší mysli a pročistit psychické bloky, které jsou zdrojem našich vnitřních nutkání.
Žijeme podle scénáře vytvořeného naším démonem. Vypořádat se s tímto démonem spočívá v přesném nalezení situace, kdy se zrodil. Vrátit se do okamžiku pádu, kdy jsme přišli o svobodu. K větě, která nás odsoudila. K věku, kdy jsme ztratili vhled. Musíme najít tento moment. Moment, před kterým chceme útéci každou buňkou našeho těla. Je třeba si prožít znovu celý proces, ale s lepším postojem. Pokud tato událost vytvořila strach nebo pýchu, odejděte s vědomím klidu nebo pokory. Pokud tato situace vytvořila pocit viny, zbavte se ho. Nyní již víme, který okamžik se zapsal do našeho života.
Každý dobře napsaný scénář má závěr. Blok byl odstraněn a znovu byla vydobyta naše svoboda. Ať se vydáme jakoukoliv cestou, není možné se vyhnout takto vynaložené námaze. Dokonce i v jemných praktikách jako je jóga nebo meditace, staré texty říkají, že není možné plížit se do nekonečna mezi spícími slony. Dříve či později se probudí! Jednoho dne se musíme postavit všem svým strachům. Musíme však počítat s obtížemi.
Setkat se s démonem znamená setkat se s původem našich nejhlubších strachů, usídlených v našem podvědomí. Sestupte dolů do labyrintu a pročistěte svou zakalenou mysl. Právě teď je pravý čas.
Ego žije problémy minulosti, které se sami od sebe nevyřeší. Pokud by ego ztratilo tuto zátěž, ztratilo by i svou identitu. A to se mu nechce!
Démon může zůstat v labyrintu. Uspokojuje mě to, protože to ospravedlňuje mojí sebeidentifikaci s obětí. Zbavím se břemene? Volnost? Ne! Budu ho raději dál vláčet a litovat sebe sama, jak těžký je můj úděl! Vždy najdeme sympatizující hlasy, které nás utvrdí v tomto počínání. Raději budeme udržovat melodrama našeho ega. Již jste porozuměli základnímu mechanismu podvědomí, tj. identifikaci s myslí, která vytváří falešné já, ego a nahrazuje jej za pravé Já, za Já v realitě teď a tady? Potřeby ega jsou bez konce. Cítí se zranitelné a ohrožené. Žije ve stavu strachu a nouze. Když pochopíte základní nefunkčnost této náhražky pravého Já, není třeba pátrat po všech jejích nevyčíslitelných aspektech. Není třeba z toho vytvářet složitý osobní problém. To je právě to, co ego zbožňuje. Neustále hledá něco, čeho by se chytilo, aby udrželo a posílilo hlas iluzorního já. Proto se snadno a obratně chytne vašich problémů. Z tohoto důvodu je pro mnoho lidí jejich ego úzce spjato s jejich problémy. Jakmile je jednou ego vytvořeno, poslední věcí, kterou by tito lidé chtěli, je zbavit se svých problémů. Ztratit tyto problémy by totiž znamenalo ztratit známou pevnou půdu pod nohama. Ego může podvědomě investovat mnoho do bolesti a utrpení. Mentální bolest, utrpení a ego jsou jedno a to samé. Mentální bolest a utrpení postaveny do pravého světla májí přirozenost ega. Uvnitř nás ovšem září jasný svit ozařující vše. Již uvědomění si rozdílu mezi mentálním egem a vnitřím Já znamená vysvobození i rozšíření vědomí.
Ego se nás snaží přesvědčit, že existuje. Vynakládáme spoustu energie pro získání určitých věcí a vlastností, které po nás ego žádá: více peněz, více žen, větší schopnosti, více slávy atd. To je naše běžné ego. A dokonce více „duchovnosti“! To je duchovní ego! Něco speciálního, abychom se mohli odlišit. Děláme to však nadarmo. Pocit nedostatečnosti zůstane a marné touhy se nepřestanou objevovat. Proto se říká, že touha je neukojitelná. Touhy ega stále hledají konečné uspokojení.
Hledají „uff“ vyřčené odpočívajícím bojovníkem, který konečně dosáhl svého cíle.
Samozřejmě, po 10 letech už to unavuje. Máme vilu, ženu, určité poznání a peníze bokem na stáří.. ale to ještě není ono. Co nyní? Nyní se upneme k novému cíli, k Jistotě víry. Osvícení. Královské ego!
A je tady nová investice…toho samého ega, které nepřestalo hledat nějaký neobyčejný vrchol. A je to pořád totéž, ta samá písnička, ta samá namyšlenost, ta samá nadřazenost. Válka ega o novou trofej. Ve skutečnosti ego může existovat jen v tomto boji, kterým přesvědčuje samo sebe o své vlastní velké hodnotě.
Čeho se ego skutečně obává, to je skutečně dosáhnout cíle, protože pak by byl proces ukončen.
Lepší je zůstat u řady slibů, tj. v iluzi. Tedy směřování ega, proces hledání, konečné naplnění to všechno je iluze, ale paradoxně iluze, která dává pocit být někým a prožívat tuto hru dramaticky. To zahrnuje hraní své role žalostně, nechutně, dramaticky nebo morálně čistě. Celá tato historie existuje jen proto, abychom si v duchu měli o čem povídat. Jako celek si to však neuvědomujeme.
Tento proces probíhá v podvědomí – je to jediný způsob, jak může pokračovat a rozvíjet se. Přesněji řečeno může probíhat v pouze ignoranci. Ignorance je ztráta vědomého Já. V tomto stavu hraje svůj part nejvíce podvědomí. Avšak ne zcela. Závoj ignorance nikdy zcela nezakryje skutečnost před Já. Jak by jen mohl. Ani ignorant se nevyhne používání slova „Já“. Tento závoj zakrývá pouze skutečnost „Já jsem sebou samým“, nebo „Já jsem čisté vědomí“ a způsobuje záměnu „Já“ s tělem. Protože ignorance je neoddělitelná od identifikace s objektem a jelikož fyzické tělo je pro ego par excellence objektem, který může ukazovat jako pravou individualitu, je pak velmi přirozené, že se objeví identifikace s tělem. Zde leží počátek úpadku vědomí sebe sama. Žití okázalým způsobem dává narcismu šanci ke svodům a tužbám. Život utápěný v hanbě zas otvírá dvěře komplexům a návykům kompezujícím naše nedostatky. Pak samotné Já nemůže být objeveno. Je nedostupné, protože již samotný fakt hledání Já je nejlepším způsobem jak se k němu obrátit zády. Hledání končí v momentě, kdy se hrdina vrátí domů. Poklad pak nalezne v truhle, na které sedí jeho dítě. V té truhle ovšem není nic „zvláštního“! Jsou tam drobnosti, které tvoří jednoduchost obyčejného života, avšak jsou i zdrojem radosti a jasu, potěšení pronikající každým okamžikem, bez sebemenšího pomyšlení na to, že bychom vlastně měli být někde jinde. Já má blíže k cítění než k myšlení. Je to jednoduše srdce. Srdce, totiž láska, nehledá nic k potvrzení sama sebe, protože jednoduše není co hledat, je to splyntí s vlastní přiřozeností, s bytím našeho Já.
Je to právě ten duch, který hledá, přetrvává a touží po dosažení, a právě tento tlak udržuje ego jako takové. Srdce, láska, to je nadčasový pocit a zkušenost, srdce se citem a prožitkem. Pak není nic rozděleného, to samotné Já nikdy neopouští Sebe, protože to prostě není možné. Ani na moment se neoddělí samo od Sebe. Přesto však je možné, že se objeví deformace podvědomí, a tak Já může na sebe zapomenout. A to je právě ta ignorance. Pamatuj si, kdo jsi! Probuď se ze své náměsíčné existence, a toto probuzení otevře dveře, které se ego snažilo celou dobu udržet zavřené. Ovšem na druhou stranu je prospěšné, pokud srdci dovolíme zasáhnout do omylu naší paměti. Je rozdíl mezi neomezenou kontrolou, která postaví ego do popředí a správným zásahem, který odsouvá ego do druhotné role.
Rolí ega není být Mistrem, ale žákem. Naším sluhou. Mistr i žák jsou v každém z nás a nepatří do světa duality, protože jsme zároveň Mistrem i žákem. Ale způsob kontroly nespočívá v tom nechat zvítězit neumezené choutky ega, nýbrž omezit je na odpovídající míru. Způsob kontroly ega spočívá v jeho podřízení se něčemu většímu, než je ono samo - srdci. V tom spočívá to, co odlišuje člověka, který překročil ignoranci. V ignoranci je v popředí ego a srdce je druhotné. I když by byl hlas srdce neodbytný, nebývá vyslyšen.
Ignorant se nechává strhnout choutkami svého těla. Nezná léku; nenaučil se naslouchat hlasu svého srdce. Člověk, který překročil své ego žije svůj vlastní život, nechává se vést svým srdcem, jeho ego je druhořadé. Svému tělu věnuje potřebnou péči, nezapomíná ani na rozvoj ducha, vše se dostává na správné místo, ego se stává velice skromné. Realizace svého Já je realizace toho, co je neosobní. Není možné plně uchopit svůj skutečný život, pokud si neuvědomíme své neosobní Já. Ano, je důležité umět pracovat s egem a v určitém okamžiku je potřeba se ega zbavit, čím dříve, tím lépe. Měli bychom mít ego v nenávisti? Od okamžiku, kdy rozpoznáme všechny případy disfunkce od správného fungování zjistíme, že všechny věci jsou na správném místě a mají správnou funkci. Ego přebývá. Neměli bychom se však příliš spoléhat na to, že jsme zvítězili nebo že věci jsou správné takové, jaké jsou.
Po čas své existence je ego úspěšné v udržování při životě sebe sama a v ochraňování svého království. Bez práce na vlastním egu je zbytečné očekávat nějaké vážnější hlubší změny v sobě samém. Pokud prohlédneme skrz závoj reality, kterou nám podsouvá vlastní ego, můžeme plně prožít skutečnou realitu. Nastává základní změna ve vnímání sebe sama. Není možné dosáhnout tohoto stavu skrze analýzu; je to změna vědomí.
ZAZEN, Spirituální revoluce započala
20. 8. 2007
Zenová asociace
Zenová asociace
http://www.zen-asociace.cz