XAJA: Pozor - já nejsem představitelem, ale jen řadovým členem Pirátské strany. Nemám žádnou oficiální funkci (na pražského místopředsedu jsem po svém volebním neúspěchu rezignoval, do republikového výboru jsem opakovaně nebyl zvolen - naposledy mi chyběl asi 1 nebo 2 hlasy ...).
Tady bych se rád odvolal na to, že masová účast v politickém životě je v západní Evropě v řadě zemí (např. Německo) zcela běžná a je pokládána za samozřejmou součást demokratického občanského života. U nás získalo "členství ve straně" zvláštní pachuť - ani ne tak kvůli kariérismu za Husákovy éry, ale také kvůli zmařeným kariérám v důsledku "vylučování" po roce 1968 - a především kvůli kauze násilného sloučení soc-dem s KSČ po roce 1948 (ti, kdo na protest proti sloučení vystoupili, se stali veřejnými nepřáteli č. jedna). Máme tedy specifikum země s poměrným volebním systémem, který je vysloveně stranicky orientován, v kombinaci s prakticky nulovou členskou základnou většiny stran (připomínám, že ze 3 stran dnešní vládní koalice se VV i TOP09 okamžitě po volbách uzavřely náboru nových členů - což je z hlediska základních myšlenek parlamentní demokracie na stranické bázi v podstatě absurdní, ovšem v zemi s mizivou poptávkou po členství ve stranách to nikoho netrápí - zřejmě všichni pokládají za normální, že politika se dělá tak, že "nadějný politik" si najme nějaké "křoví" do místní stranické organizace...)
Po roce 1989 existovala představa, že po vzoru prvotního spontánního Občanského Fóra mohou (nebo by dokonce měli) demokratickou politiku dělat nikoliv tradiční strany - ale spíše jakási masová občanská hnutí bez pevné struktury. Bohužel, tato inspirace směsí maoismu se "sověty pracujících" se ukázala býti slepou uličkou. Jak Občanské Hnutí (Občanská Demokratická Aliance byla od začátkou uzavřenější platformou, přípomínající spíše dnešní TOP09), tak následně Unie Svobody se projevily jako katastrofa pro "středový liberalismus" v ČR - a ten dnes prakticky neexistuje: máme post-bolševiky a "stranu vysokých daní" ČSSD - a kromě toho pak už jen několik odstínů více či méně snobského, euroskeptického konzervativismu s čirým lobbyismem bez barvy a příchutě.
Pirátská strana razí např. zásadu nazvanou Demokratické minimum -
http://www.pirati.cz/wiki/program:minimum - pochopitelně, než se nechám zapsat na kandidátní listinu nějaké strany, měl bych se seznámit s jejím programem ztotožnit se s tím. Přijde mi rozumné požadavat, aby ostatní strany okopírovali podobné prvky naše programu - naší cílem není nutně vstoupit do politiky, ale rozhodně chceme, aby ostatní kopírovali náš program (já jsem ostatně programátor, že :-). Jsme strana zaměřená spíše na program, než osobnosti (jakkoliv Ivan Bartoš dokazuje, že i v takovém prostředí se může vynořit silná politická osobnost)
Abych to uzavřel: být členem nějaké strany neznamená nutně mít ambice týkající se aktivního vstupu do politiky. Je to prostě forma přímějšího a bezprostřednějšího vlivu na politické dění, než jednou za 4 roky chodit k volbám - to je celé. Ano, sice za Piráty kandiduji - ale já i moji "věrní voliči" jsme celkem smířeni s tím, že na nevolitelných místech kandidátky.