Po tom, co jsem si přečetla diskuzi, ve které si ženy stěžovaly na své muže, že z nich muži dělají blbce (muži se s nimi dokážou do krve pohádat o nějaké kravině, přičemž tvrdí svou bohapustou lež jako nevyvratitelnou pravdu) a vysmívají se jim... jsem tak ráda, že můj muž mě bere jako partnerku, se kterou žije, protože ji má rád, proto se mnou nikdy nesoutěží, nebere mě jako protivníka, nepotřebuje mi dokazovat, že jsem hloupější než on, nepotřebuje budit zdání převahy nade mnou. Bere mě jako rovnocennou partnerku a je mi rovnocenným partnerem. Jsme každý jiný a přesto jsme si rovni. Mým chybám se směje (nikoliv vysmívá) od srdce a upřímně, až se k tomu sama spontánně přidám. Nevyčítá mi příliš moje chyby, vidí-li, že se jimi sama zaobírám a trápím a snažím se s nimi něco dělat.