NEMESISS: Ano, lingvistika pracuje i s psychologickým aspektem poměrně dost (jmenuje se to psycholingvistika a multilingvismus je častý téma). Nutno říci, že na to se extra nezaměřuju, ale typicky o hledisko sociálních identit se zajímám víc a tam si dovolím mírně okomentovat ty tvé závěry.
To, že pro malé dítě je důležitá nějaká konzistence z hlediska psychologického, je určitě pravda. Ta konzistence je ale důležitá především v rámci zvoleného přístupu rodičů. Je potřeba, aby dítě mělo nějaký vzorec a ty jazyky mělo spojené s něčím systematickým. Jestli to ale je "maminka mluví tak a tatínek onak", "venku se mluví tak a doma onak" nebo třeba "se sourozenci jazyky míchám, s rodiči mluvím jen jedním", je už spíš dle většiny studií, co jsem viděla, úplně jedno. Samozřejmě názory konkrétních odborníků se tam můžou lišit na základě praxe, ale tam už osobně spíš preferuju věřit velkému množství dat než názoru konkrétní, byť fundované osoby. Zároveň je ale potřeba tu konzistenci mít nastavenou systémem, který je realistický, a typicky systém "jeden člověk mluví pouze jazykem X a druhý v téže domácnosti pouze jazyke Y" je v situaci, kdy to je bilingvní/trilingvní rodina, ve které ne všichni členové mají stejnou kompetenci v tomtéž jazyce a řeší ještě x jiných věcí, spíš mimo možnosti reality - takže vzbuzuje spíš frustraci a marná předsevzetí, ale na konci tam ta konzistence stejně není.
Jakože jsou prostředí, kdy model "jeden člověk, jeden jazyk" může být nejlepší. Mnoho skutečných rodin ale prostě takovým prostředím není, protože ta jazyková situace je mnohem víc fluidní než tenhle model umožňuje. Takže je fajn si říct, že tenhle model je validní a může fungovat dobře, ale zároveň mi přijde, že je spíš škodlivé ho prosazovat jako ultimátně nejlepší cestu.