Kurnik, tady je to mrtvý! Já si na tohle auditko vzpomněla po hódně dlouhý době, kdy mě zrovna z manželovi strany nikdo do nepříčetna nevytáčel, že se se půjdu uklidnit počtením si o předsvátečních peripetiích s tou částí rodiny z jinýho vesmíru v podání dalších doživotně odsouzených a ono prd. Mě neříkejte, že jsem jediný komu momentálně lezou tcháni na nervy!
Tak si aspoň ulevim, protože na fb to nejde, tam je celý příbuzenstvo a mamince už jsem se vybrečela...
1. Podle tchánovic je můj muž, jejich jediný syn, totálně neschopnej debil a nestydí se to při jakékoliv příležitosti dávat náležitě najevo.
2. Všechno co děláme děláme špatně, naše děti se blbě jmenujou a jsme na ně moc tvrdý. Vždy mají pro nás nějaký skvělý tip (podávaný s jistotou člověka, který má patent na pravdu) co, jak a kdy si máme udělat a samozřejmě i po podrobném vysvětlení, proč to tak skvělej nápad není ještě za půl roku řešíme, že nápad se nestal o nic lepším.
3. Velice nás i vnoučata milují a rozhodně nežijí v ekonomické nouzi, takže když přejde sezona dovolených a výletů s přáteli jsme první zábava v pořadí. Ačkoliv bydlíme dvě a půl hodiny cesty, každých 14 dní zajedou jen tak na otočku (= zabitej den, bez šance využít hlídání a zajít si aspoň večer do kina) podívat se na vnoučata (zkontrolovat realizaci jejich skvělých nápadů a přispět dalšími). Protože my zas tak ekonomicky na výši nejsme a nebudem a jdeme cestou šetrnosti, kvality a snižování nákladů musí nám pokaždé přispět užitečnými dary jako je kus průmyslového koberce, pár balení briket (koupeno v listopadu), apodob. Cesta sem jim trvá místo dvou hodiny čtyři, protože je nutno se stavit v supermarketu a koupit dětem nějakou tu průmyslovou šunku, hromadu pribiňáku a barevný bonbonky.
Před čtrnácti dny jsme se s mužem v přednávštěvní depresi dohodli, že je pozvem na víkend těsně před vánoci na zabijačku kačky a pak pojedeme my k nim na pár dní v lednu jako každej rok a děti jim necháváme na prázdniny několikrát do roka, takže by mohli dát chvíli pokoj. Já se těšila na tehle víkend jak na spasení, po čtvrt roce, kdy to prostě nevycházelo, konečně jen já muž a smradi. Dokonce, jsem se včera s odhodláním těšila na dlouho odkládanej úklid a vůbec hození domáctnosti do předsvátečního (to už vůbec není moje hobby). Vydrželo mi to asi hodinu, než mi muž oznámil, že volal táta (od minulýho týdne v důchodu) jestli máme plány a že by teda na otočku přijeli. Po hysterickým záchvatu jsem se šla uklidnit k sousedce. Nepomohlo to, sousedka ač má tchyni kousek má opačný problém, tchyni línou se dostavit. Po návratu domů se dostavil druhý hysterický záchvat a já si dokonce poprvé v životě zaházela nožema (byly první po ruce). Jsem zvědavá jak to dopadne, protože jsem se rozhodla být tentokrát upřímná a povědět jim čím mě serou.
Pokud se sem moje story nehodí, vklidu smažte, terapeutický účinek pro mě je zřetelný už teď :)