DREAMCASTER: Omyl - já nemluvím o metafyzice.
Já mluvím o souvislosti těla s tím, jak se cítí duch.
Pokud cítíš bolest, nemůžeš se cítit psychicky dobře.

Můžu Ti to přirovnat k bolesti zubů. S ní se nemůžeš soustředit na nic.
A s vnitřními orgány je to podobné - jenom je ta bolest daleko podprahovější;
je to spíš "špatný pocit", "špatná nálada", protože si tu bolest člověk neuvědomuje.
Musel by se zastavit a začít tu bolest zkoumat.
Musel by zkoumat, odkud pramení ta úzkost (z hrudi a břicha - ale odkud konkrétně?), a odkud pramení ten pocit vlastní křehkosti a zranitelnosti (a pocit, že jakákoliv další událost nás položí).

Jenže zkoumat to je nepříjemné - málokdo má sílu na to, aby se sám vrtal ve vlastních střívkách: moc to bolí.
Proto si člověk raději dá panáka a zapomene na to.

Čím větší je bolest, tím větší vyhledáváme berličky ve vnějším světě.
Tím silnější musí být alkohol, tím silnější musí být film v kině nebo pořad v televizi, aby odpoutal naši pozornost od neutěšené situace sama v sobě.

A jakmile film skončí nebo cigára dojdou, začneme se (v tom lepším případě) "nudit" (neboli jsme konfrontováni s tém, že stále existujeme, a nevíme kde začít s vyrovnáváním se s tím),
nebo nám začne být blbě, a hledáme jiný způsob, jak zapomenout sami na sebe.

Ale jak bychom taky mohli být sami sebou, když se od sebe neustále odvracíme???
Pokud máme doma nepořádek a nikdy tam neuklízíme, nemůžeme se divit, že se nám tam nelíbí.
Že se tam neradi vracíme.

Jenže v tomhle životě už jiné tělo ani duši nedostaneme. Takže pokud má ten život za něco stát, musíme obětovat čas a energii domu, abychom si v něm uklidili.

Bolí to, ale jinak to nejde.