GAZIK: všechno je jen otázka toho,jak chceš vnímat.. Můžeš si myslet, že je k tobě někdo nespravedlivej, nepříjemnej..nebo si naopak myslet, že ten člověk asi má problém sám se sebou (nebo ani ne tak se sebou, jako v sobě), když potřebuje negativitu vysílat na někoho jinýho... v tohle případě by se na slovo "sebevědomí" mělo zapomenout...To bych brala jako druhou lekci:)

Co je vlastne sebevedomi? Ze kdyz mluvim sam se sebou tak vim ze jsem nejlepsi jakej sem jen mohl byt. A to ze se mezi cizima lidma citis jako mezi jinou drubezi no tak to neni muj problem, jak to ze pak sou lidi ktery mi nevadej. Problem je v lidech, ne ve me. To bych bral jako prvni lekci.

Kdyz sem sam se sebou tak sem sebevedomej hodne, cim vic mam okolo sebe lidi buh vi odkud tak si pripadam leda tak ohrozenej :)

GAZIK: :) to je na pováženou :) kzdp "ty svý" by teda měli bejt, ti se kterýma to sebevědomí roste, nebo je na takový úrovni, že tobě je dobře... stačí si dobře vybrat..

Jo, presne tak. Mezi "svyma" by mel sebevedomi rozhodne vysoko. Jen nejak definovat "ty svy" - kdyz se ti vybavi particka kriminalniku jako me tak to pry taky neni zdravy :)

GAZIK: takže když někdo řekne, že má nízký sebevědomí, tak by se to vlastně dalo brát jakože se prostě jen nepohybuje ve správných kruzích....

Nedá. To bud mas nebo nemas. A jsou ruzny situace kdy ho mas vys a kdy ho mas niz. Podle toho se da vyvodit ze jsi treba 80 procent casu sebevedomej, ale mas taky okamziky kdy si rikas seru na to :) To sem se rozepsal vic nez sem chtel, proste byt sebevedomy ke kazde situaci v kazdem case, to si troufnu rict ze nedá nikdo na světě (z lidí) :)

M1C4A1: noo, to je přesně ono... jakobych to psala já :)

GAZIK: Normální to třeba je, ale pak tedy nechápu, kaxe dá sebevědomí trénovat.. ?

KRYSQA: To je prece uplne normalni :)

Samože na tom taky záleží. Včera jsem byl taky pařit a byl jsem s fajn lidma, holky jsem tam oslovoval jak na běžícím pásu... pak kolegové odešli, já šel jinam (sám) a ta odvaha či sebevědomí oslovovat a komunikovat byla pryč.

KOULO_BOB:
KAACULEE:
je to tak,. To co si člověk o sobě myslí, lépe řečno způsob, jakým o sobě smýšlí, ve skutečnosti určuje jeho osud. Bylo o tom napsáno hodně knih, sám za sebe bych ti doporučoval "O mysli" - Prentice Mulford. Zkus nabrat sílu, nestydět se té síly a nebýt vůči ní uzavřený, myšlenky jsou jako elektomagnetické vlnění a kdo má naladěno na vlnu kterou ty vyzařuješ ten bude poslouchat tvoje rádio a naopak ty jeho. Funguje to ve všem co tě napadne.

Ahojky, dle mého názoru by ses měl začít mít rád. Chválit se za vše co uděláš, byť to někomu přijde jako prkotina. Jak ty se reprezentuješ lidem, tak oni tě budou vnímat. Měj se rád, vyrovnej se s tím, jaký opravdu jsi, každý je důležitý a každý je jedinečný. Až ty budeš vyrovnaný, tak potom to půjde z tebe a budeš navenek zářit. Začni brát život, jako velké dobrodružství a každou nepříjemnou věc začni brát, jako výzvu k tvému růstu. Uvidíš, že se i postoj lidí kolem tebe k tobě změní. Nemusíš nikomu nic dokazovat, jediný co musíš, mít se opravdu rád a být pyšný na to, že jsi. :-)

KOULO_BOB: Máma tě teda moc nepodpořila... No každopádně dobrej způsob je pokračovat v tom, co děláš, zdokonalit se v tom, to sebevědomí pomáhá, protože ukazuje, že zvládáš něco víc než normální člověk.

Diky za tohle auditko, jsem moc rad ze jsem ho nasel, pac uz jsem ani neveril ze si s nekym budu moct pokecat na tohle tema. Mam docela problem se sebevedomim. Uvedomuju si sam sebe, ale nejak na sebe zapominam. Vzdycky kdyz nekam du, mam pocit ze me nikdo nema rad, tak mam rad sam sebe, abych nebyl sam. Docela to funguje, jenom o me lidi rikaj ze jsem blbej. Mozna si to jenom myslej, ale ja jsem presvedcenej ze to tak je. Od malicka mi mama rikala ze jsem koule masa bez rozumu a ze to nikam nikdy nedotahnu, tak jsem se postavil, hraju v kapele, na kytaru, naucil jsem se varit a taky umim dobre hazet diskem. Neporadili byste nejaku knihu jak se naucit bejt sebevjedomej? dik

FANAE: ale ta diskuze pod ním je dobrá :D

Hroznej IDNES clanek: http://ona.idnes.cz/jak-na-sebevedomi-pochvalte-se-a-davejte-si-primerene-cile-pzv-/ona_vztahy.asp?c=A090417_095821_ona_vztahy_jup

FANAE: Než rozum to bylo taky - proto jsem hledala něco, co je silnější než ten pocit, rozum přišel na řadu až ve chvíli, kdy už nebylo úniku ;-)
Já si totiž myslím, že v tomhle je opravdu potřeba se motivovat nějak pozitivně - že nestačí říct "půjdu tam a zkusím se nebát", ale že si musím dát nějakou záminku, proč tam jít a ten strach řešit až pak, takže "půjdu tam, protože to chvi vidět, nikde jinde tohle vidět nemůžu" a když se pak bát začnu, už v tom lítám, takže se nedá couvnout :-)

LURA: To je pekny, ze jsi to zvladla takhle prekonat :) U me jsou ty pocity mnohem silnejsi nez rozum :) taky chapu, ze vsechny veci, kteryma se uziram, jsou naprosty blbost, vim to, ale jeste nejsem asi tak daleko abych s tim dokazala neco delat :) na to potrebuju jeste trochu vic vule, odhodlani nebo neceho takovyho :)

FANAE: Mně vždycky tyhle věci hrozně vadily - nejsem ten typ, co zaleze a užírá se, mám vždycky potřebu s tím něco dělat. Věci, které jsou vnější a ovlivnit je nemůžu - budiž, ale to, co vím, že je mně, s tím se snažím bojovat.
Takže například jsem trpěla klaustrofóbií a blbý pocit jsem měla i jen při oblíkání trika přes hlavu, natož při exkurzi do stříbrných dolů, panikařila jsem a dusila se. Tak jsem začala jeskyňařit. Pamatuju si, jak jsem uvízla v jedné puklině a říkala si, že už tam zůstanu na věky a umřu. Pak jsem se snažila vědomě zahnat paniku a bez ohledu na pocity to rozebrat rozumně - když se tam vešel kamarád, který je mohutnější než já, vejdu se tam taky. Asi čtvrt hodiny jsem to rozdýchávala a uklidňovala se a pak se mi podařilo se vyprostit a prolézt. Byl to přesně ten zlom, kdy jsem cítila, že jsem vyhrála. Podstatné bylo, že mě nikdo nenutil, že to byla moje volba. Přesvědčila jsem se tím, že jsem si řekla, že chci vidět, jak to tam uvnitř vypadá...
To samé s těmi lidmi - jsem pořád dost velká trémistka, ale aspoň mě to nijak výrazně neomezuje. Když jsem měla pocit, že se na mě lidi pořád dívají, udělala jsem něco, že se opravdu dívali - šla jsem na konkurz na fotomodelku. Pomohlo to. Dneska se svým vzpomínkám na "zírající" lidi zasměju - lidi mají jiné starosti, než koukat po kdekom, kdo jde po ulici - a i kdyby - je to jejich věc :-)