Muž, který se dožil stáří
Sir John Young Stewart
*11. června 1939, Milton, Skotsko
Chlapík známější pod jménem "Jackie" Stewart, či honosnou přezdívkou "Létající Skot", při konci své závodní kariéry v roce 1973 prohlásil, že by se chtěl dožít stáří.
Kdy jindy lze uznat že se mu to podařilo, než v den jeho 80. narozenin? :)
John se narodil v Miltonu, asi pětadvacet kilometrů západně od Glasgow. Jeho otec se věnoval obchodu s automobily značky
Jaguar a vybudoval úspěšnou společnost. Mimo to se jako amatér účastnil motocyklových závodů. Rovněž Johnův bratr Jimmy se věnoval závodění. Mladý John měl tedy k rychlým kolům blízko.
Jeho mládí ale jednoduché nebylo. Během školy bojoval s ponižováním, urážkami a nenávistí ze strany spolužáků i učitelů. Jejich důvod byl ten, že John byl "prostě hloupý". Nedokázal se naučit psát ani počítat, a jeho potíže s učením mu dokonce nedovolily nastoupit na střední školu.
Tehdy tento stav, se kterým se v mládí John potýkal, nebyl chápán. Dnes by byl diagnostikován jako "dyslexie" a bylo by s ním možné pracovat podle dnes už známých poznatků.
Sám se o dyslexii dozvěděl v roce 1980, kdy takto byl diagnostikován jeho syn Mark. Když Jackie zjistil, že tato porucha učení může být přenosná geneticky a uvědomil si symptomy které v mládí zažíval sám, viděl je i u svého syna. Požádal, jestli může být otestován. Když zjistil, že to s čím se dosud potýkal je dyslexie, bylo mu 41 let.
Tehdy prohlásil:
"Když máš dyslexii a najdeš něco v čem jsi dobrý, dáš do toho víc, než kdokoliv jiný; když nemůžeš myslet způsobem chytrého člověka, pořád přemýšlíš mimo škatuli.")
V té době už věděl o čem mluví, ačkoliv o poruše dosud neměl tušení.
Když šestnáctiletý John Stewart nebyl schopný pokračovat ve školním studiu, začal pracovat v otcově automobilové dílně a učit se mechanickým funkcím a zákonitostem. Že se dostane také k závodění by bylo vzhledem k zaměření jeho rodiny víceméně už dávno jasné. Jenže roku 1954, když bylo Johnovi 15, zažil jeho celkem úspěšný závodnický bratr Jimmy závažnou nehodu v Le Mans a rodina Stewartů se od závodění odklonila.
Aston Martin DB3S Coupé Jimmyho Stewarta v Le Mans 1954, kdy v 54. kole havaroval po selhání aerodynamiky:
Pro představu, před nehodou to byl zhruba takovýto krasavec. S tímhle se tehdy naháněli 24 hodin dokolečka dokola :)
Jackie si vydělává v otcově dílně a nejspíše ho to baví. První auto, které si sám kupuje v roce 1956 před svými sedmnáctými narozeninami za 375 liber našetřených z práce v garáži, je světle zelený Austin A30 se "skutečnými koženými sedadly".
John Stewart, vnuk lesníka a myslivce, se už v době před bratrovou nehodou začal namísto motoristického závodění věnovat sportovní střelbě. Ve třinácti letech se stal vítězem soutěže ve střelbě na hliněné holuby a poté vítězil i jako člen skotského střeleckého týmu. Vyhrál britské, irské, velšské a skotské skeetové mistrovství a dvakrát vyhrál mistrovství Evropy v "Coupe de Nations". Soutěžil o místo v britském olympijském týmu sřelby na pohyblivý terč, avšak skončil třetí za
Josephem Wheaterem a
Brettem Huthartem a na Olympijské hry 1960 v Římě se nedostal.
Jedenadvacetiletý John Stewart po neúspěšném pokusu dostat se na olympiádu přijímá nabídku
Barryho Filera, zákazníka Stewartovic rodinného podniku. Má se věnovat testování jeho aut v Oulton parku.
Od roku 1961 John závodí ve Filerově týmu a ve voze
Marcos zaznamenává čtyři vítězství v okruhové sérii, usedá i do Filerova
Aston Martin DB4GT.
Jackieho první závodní auto, Marcos:
Aston Martin DB4GT 1961, pouze ilustračně, bez Jackieho:
O rok později usedá v Oulton park do
Jaguaru typ E, aby se zjistilo zda je schopen stát se profesionálním závodníkem. Dosahuje stejných časů jako
Roy Salvadori v minulé sezoně ve srovnatelném voze.
Jackie Stewart a Jaguar E-type:
V Jaguaru vyhrává dva závody a dostává nabídku od
Davida Murraye ze závodního týmu
Ecurie Ecosse, ve kterém dříve závodil i jeho bratr Jimmy. Má jezdit v
Tojeiro EE Mk2 a
Cooper T49. V roce 1963 mu získal čtrnáct vítězství, jedno druhé a dvě třetí místa.
Tojeiro EE Mk2 a Jackie Stewart:
Cooper T49, ilustrační obrázek:
Jackie svými výkony na trati postupně zaujal koho mohl – včetně
Kena Tyrrella, který se o něm doslechl od traťového manažera, a následně si zavolal jeho bratra Jimmyho aby zjistil, jestli by Jackie měl zájem o spolupráci.
Když se Jackie posadil do vozu, který tehdy testoval už zkušený pilot F1
Bruce McLaren, zajel nejrychlejší časy. Bruce McLaren se kvůli němu vrátil zpět na trať, ale Jackie jej znovu pokořil. V ten okamžik měl Ken Tyrrell jasno a nabídnul mu místo v týmu. Od roku 1964 je Jackie jeho plnohodnotnou součástí v sérii Formule 3.
V této sezóně na sebe znovu upozornil už 15. března ve Snettertonu, kde na mokré trati dokázal během dvou kol získat náskok 25 vteřin a následně vyhrát se 44 sekundovým předstihem. V následujících dnech mu byla nabídnuta účast v závodě F1 u Cooperu, Jackie ale odmítl s tím, že chce nejprve získat více zkušeností u Tyrrellu. V této sezóně, kdy se mu nepodařilo vyhrát v pouhých dvou závodech, se stal šampionem F3.
Tým Kena Tyrrella tou dobou nesoutěžil ve Formuli 1, tak Jackie v sezóně 1965 nastupuje vedle
Grahama Hilla k BRM.
Při debutu v Jižní Africe, kde zastupuje zraněného
Jima Clarka získal za šesté místo svůj první mistrovský bod ve F1. V téže sezóně vyhrává svůj první závod F1 v Monze.
Svoji první sezónu ve Formuli 1 zakončil s jedním vítězstvím, třemi druhými, třetím, pátým a šestým místem na celkové třetí příčce Mistrovství světa. Toho roku se také s Grahamem Hillem zúčastnil 24h závodu Le Mans.
Začátkem roku 1966 Stewart vyhrává Tasmánskou sérii a na trati se těsně přetahuje se svým blízkým přítelem a velkým soupeřem Jimem Clarkem, který byl poněkud znevýhodněn svým nespolehlivým Lotusem 39.
Po slibném roce '66 byl ten následující o něco chudší. Třílitrový motor pohánějící jeho vozidlo nepatřil mezi nejspolehlivější. S jeho dvoulitrovou verzí však dokázal vyhrát závod v Monaku.
Nejsilnější událostí roku 1966 pro něj byla nehoda ve Spa-Francorchamps. Během prudkého lijáku tehdy ztratil kontrolu nad svým vozem, v rychlosti 266 km/h narazil do telegrafního sloupu a skončil převrácený na bok v příkopu s nohou sevřenou sloupkem řízení. Z prasklé benzínové nádrže na něj proudilo palivo, které se rozlévalo do okolí. Jeho týmový kolega Graham Hill u něj duchaplně zastavil a když viděl že se nemůže z převráceného vozu dostat, vypnul přívod paliva a s pomocí
Boba Bonduranta a sady nářadí vypůjčené od diváků ho vyprostili ven. V převráceném monopostu byl uvězněn 25 minut.
Velká Cena Belgie 1966 nebyla v tomto ohledu náročná jen pro Jackieho Stewarta. Více než polovina pole tehdy vypadla kvůli silné bouři už v prvním kole.
Sám Jackie o svém zážitku později vyjádřil znepokojivé věci; popsal, jak ležel skoro půl hodiny uvězněn v rozbitém autě, ze kterého tekl benzín a museli jen vyprostit závodní kolegové pomocí nářadí půjčeného od diváků. Nikde žádní lékaři. V neznámém stavu byl naložen do zadní části dodávky a později vyložen u kontrolní věže, kde zůstal na nosítkách ležet sám na podlaze, obklopen cigaretovými špačky. Když byl konečně naložen do sanitky která měla policejní doprovod, ale doprovod se ztratil a sanitka nevěděla jak se dostat do nemocnice ve městě. Naštěstí Jackiemu s podezřením na úraz páteře nakonec nic vážného nebylo, což ale nikdo nemohl vědět.
Pro Jackieho byl tento zážitek naprosté nepřítomnosti bezpečnostních prvků na závodišti, odkrytých stromů a sloupů a volných příkopů, velkým impulsem. Získal tak ve svém životě další poslaní;
Jackie Stewart se začal zasazovat o zlepšení bezpečnosti motoristických závodů.
Jeho úsilí pokračovalo celá následující desetiletí a postupně se spojovalo s úsilím dalších osobností, jako třeba s
Charliem Whitingem, nebo
Nikim Laudou. Jeho slovo v tomto ohledu získalo váhu zejména v následujících sedmi letech, kdy se sám jako závodník proslavil. Jeho vliv postupně sílil.
O tomto závodě, Velké Ceně Belgie 1966, byl později natočen film
"Grand Prix 1966". Film využívá směs reálných záběrů s hranými scénami.
Grand Prix 1966
https://www.youtube.com/watch?v=QFKUtDQsk_4
V roce 1966 získává Jackie sportovní úspěchy alespoň v jiných sériích – spolu s
Andrew Buchananem vyhrává na
Ferrari 250LM "1966 Rothmans 12 Hour International Sports Car Race" v australském Queenslandu.
Rovněž se mu mááálem podaří zvítězit ve svém prvním závodě
"Indianapolis 500". Když osm kol před koncem závodu vede o více než celé kolo, zradí jej čerpadlo jeho
Lola T90-Ford týmu
Johna Mecoma. Nicméně předvedený výkon a fakt, že měl celý závod pevně v rukách a přišel o něj jen kvůli mechanické závadě, mu přináší titul "Nováček roku". Závod vyhrává jeho týmový kolega, rovněž nováček v soutěži, Graham Hill.
Fungování týmu BRM se v sezoně 1967 moc nezlepšilo. Během probíhajících těsných a slavných soubojů s Jimem Clarkem se tým stále potýká se spolehlivostí. Zároveň se stále účastní i série Formule 2, kde naopak získává několik vítězství. Na voze Ferrari pak s
Chrisem Amonem získává druhé místo v šestihodinovém závodě v Brands Hatch. Pokusil se také zúčastnit závodu
"National 500 NASCAR 1967", ale nepodařilo se mu kvalifikovat.
Pro rok 1968 přešel k Tyrrellovi do týmu francouzské společnosti
Matra International, kde usedl do vozu
Matra MS10-Cosworth. Spojení Jackieho Stewarta s Tyrrellem vytvořilo silnou a slavnou značku, vedoucí k mnoha následujícím úspěchům a ve finále dalekosáhle přesáhlo rámec pouhého závodění.
Po slibném začátku sezóny v Jižní Africe se však zranil při nehodě ve F2 a o několik závodů přišel. Následně opět prokazuje svůj talent a přesvědčivě vítězí v silně zmoklém závodě v Zandvoortu. V následujícím opět zmoklém a mlhavém závodě na Nürburgringu vítězí o celé čtyři minuty. Získává další vítězství v Watkins Glen, ale v Mexiku jej vyřadí technická porucha a přichází tak o titul šampiona, který získává Graham Hill.
Zároveň v tomto roce ale při nevýznamném závodě F2 na Hockenheimringu tragicky přichází o život jeho přítel a rival Jim Clark. Nejen Jackieho tato událost hluboce a osobně zasáhne. Za nehodu pravděpodobně může prasklá zadní pneumatika, ale pravou příčinu se nikdy nepodařilo odhalit. Nikdo však nevěří tomu, že by šlo o jezdeckou chybu – nikdo nevěří tomu, že by Jim Clark takovou chybu vůbec mohl udělat.
V srdci zasažený Jackie zůstává v roce 1969 u týmu a pilotuje vůz
Matra MS80-Cosworth:
V této sezóně ovládl většinu závodů a přesvědčivě se stal mistrem světa. Zároveň v každém ze závodů vedl celé pole alespoň v jednom kole, čímž se až do současnosti stal jediným pilotem, kterému se to kdy podařilo. Do roku 2005 byl zároveň jediným pilotem, který vyhrál titul mistra světa Formule 1 na voze francouzské výroby – dokud jej o to nepřipravil ve své první mistrovské sezóně
Fernando Alonso na Renaultu.
Rok 1970 se nese v duchu rozporů v týmu. Společnost Matra hodlá používat vlastní motory V12, zatímco Tyrrell a Stewart chtějí zůstat u spojení s Cosworth. Tyrrell se tak rozhoduje postavit vlastní vůz
March 701-Cosworth.
Stewart s ním vyhrává dva závody, poté ale vývoj vozu stagnuje a je překonán a nahrazen
Lotusem 72. Nový
Tyrrell 001-Cosworth je hotov až v srpnu a ze začátku trpí dětskými nemocemi, ale působí slibně.
Ve spojení s francouzskou palivovou společností
Elf pak tým po mnoho let působí ve své tradiční modré barvě. Mezi tím Stewart pokračuje i ve F2, hodlá znovu startovat ve 24h Le Mans, tentokrát se
Stevem McQueenem, ale z důvodu Stevovy neschopnosti plánovat nakonec ke společné účasti nedochází. Startuje v Kanadsko-Americkém poháru na podivném a revolučním
Chaparral 2J, kde ve dvou závodech dosahuje na pole-position před dominantními McLareny, ale díky chronické nespolehlivosti 2J závody nedokončuje.
V '71 získává Jackie Stewart na
Tyrrell 003-Cosworth svůj druhý titul mistra světa Formule 1.
Souběžně se účastní Kanadsko-Amerického poháru, kde pilotuje opět podivný
Lola T260-Chevrolet. Vyhrál dva závody, skončil celkově třetí, a jako jediný byl schopný šlapat na paty McLarenům
Dennyho Hulmeho a
Petera Revsona.
Stres závodního roku 1971, kdy závodil na několika kontinentech a překročil Atlantský oceán celkem 186 krát, vedl ke zdravotním problémům. Mistrovský titul F1 vyhrál s mononukleózou, což jeho zdravotnímu stavu dlouhodobě neprospělo.
Vlekoucí se zdravotní potíže v roce 1972 vedly k vynechání Kanadsko-Americké série a také kvůli gastritidě musel vynechat Velkou Cenu Belgie. Několik dalších závodů v sezóně ale naopak vyhrává. V žebříčku F1 končí na druhém místě za
Emersonem Fittipaldim. Účastní se také
European Touring Car Championship s kolegou z F1
François Cevertem na voze
Ford Capri RS2600. Jejich nejlepším výsledkem bylo druhé místo v podniku
6h Paul Ricard.
V roce 1972 také obdržel
"Order of the British Empire", Řád britského impéria, a stal se
Sirem Jackiem Stewartem. V té době byl nejúspěšnějším britským pilotem F1.
Začátkem roku 1973, ve 34 letech, se Jackie rozhodl že na konci sezóny odejde do závodního důchodu. Přesto pro tuto sezónu v závodění s chutí pokračoval. Dosáhl pěti vítězství, z nichž poslední – celkově 27. v kariéře F1 – přišlo na Nürburgringu.
"Nic mi nedávalo větší uspokojení než vítězství na Nürburgringu a přesto jsem se pořád bál", vyjádřil se Jackie poté.
"Vždy když jsem odjížděl z domova na Velkou cenu Německa, jsem se na konci příjezdové cesty zastavil a dlouho se díval zpět. Nikdy jsem si nebyl jistý, zda se vrátím domů."
Po fatální nehodě jeho přítele a týmového kolegy
François Ceverta v tréninku na Velkou Cenu USA 1973 ve Watkins Glen ukončil Jackie Stewart svoji závodní kariéru o závod dříve než zamýšlel a neabsolvoval tak svoji zamýšlenou 100. velkou cenu.
Svůj celkově třetí mistrovský titul F1 si zajistil už o dva závody dříve vítězstvím v Itálii. Byl to jeden z jeho slavných výkonů, kdy musel do boxu přezout píchnutou pneumatiku. Propadl se tak na dvacáté místo v poli, avšak dokončil čtvrtý!
Jackie Stewart držel rekord v počtu vyhraných závodů Formule 1 po čtrnáct let. Bylo to 27 vítězství. Až v roce 1987 jej vítězstvím ve Velké Ceně Portugalska překonal
Alain Prost. Jackieho rekord v počtu vítězství získaných britským jezdcem překonal až roku 1992 vítězstvím ve Velké Ceně Velké Británie
Nigel Mansell. Držitelem nejvíce mistrovských titulů F1 byl Jackie do roku 1988, kdy jej dotáhl
Alain Prost.
Během komentáře ke kvalifikaci na Velkou Cenu Austrálie 1988 řekl, že byl mnohokrát dotázán jestli mu nevadí, že ho o jeho rekordy Prost připravil. Prohlásil, že je nadšený z toho že mu rekord vzal někdo Prostova kalibru, protože se otevřeně domnívá, že Alain Prost je nejlepším pilotem F1.
Éra, ve které se Jackie Stewart aktivně věnoval závodění, se nesla v duchu častých tragických nehod. Tou dobou to k motorsportu tak nějak patřilo a v podstatě se nad tím nikdo zvlášť nepozastavoval. Běžnou součástí motorových závodů byly časté návštěvy pohřbů kamarádů z monopostů. Byla to prostě doba drsných chlapů, jejichž ostrá zábava s sebou nesla riziko zmrzačení či smrti. Kdo si na to netroufal, tam prostě nepatřil. Jen pár jedinců si postupně začalo uvědomovat zbytečnost rizika a rozhodli se věci změnit.
Když Jackie končil se svojí závodnickou kariérou tak prohlásil,
že se chce dožít stáří. Dnes můžeme říct, že se mu to podařilo. A nezůstal jen u toho – začal se aktivně prosazovat za zlepšení bezpečnostních podmínek motorsportu. Uvědomoval si, že riziko je zbytečné a zajímal se o možnosti, jak jej omezit. Postupně tím během následujících dekád svou činností dalece přesáhl rámec motorsportu – jeho (a nejen jeho) poznatky uvedené do praxe se promítly například i do bezpečnosti na silnicích.
Už během své aktivní závodní kariéry byl jedním z prvních, kdo začali používat bezpečnostní pásy a integrální přilbu. Mnozí ho za to měli za zbabělce, on však měl ty ostatní za pitomé hazardéry.
V odezvě na svoji těžkou nehodu ve Spa '66 spustil Stewart s
Louisem Stanleyem, šéfem týmu BRM, kampaň za zlepšení záchranné služby na trati a lepší bezpečnostní bariéry podél trati. Začal tak dlouho cestu vedoucí ke zlepšení bezpečnosti.
Najal si tehdy soukromého lékaře, aby býval přítomen u závodů. Položil tím základy dnešním medical centrům, které už nesmí chybět při žádném závodním podniku. Dokonce si na sloupek řízení svého BRM připevnil francouzský klíč pro případ, že by se někdy zase hodil. Rovněž protlačil povinné používání přileb a bezpečnostních pásů, bez nichž jsou dnes závody nemyslitelné. Stejně tak tlačil na vlastníky a provozovatele závodních okruhů, aby na nich provedli úpravy zvyšující bezpečnost. Patřily k tomu například bariéry podél tratě umístěné tak, aby nebyl volně zasažitelný žádný strom, sloup, mez či prohlubeň. Organizoval piloty k bojkotům závodů na tratích jako Spa-Francorchamps v roce 1969, na Nürburgringu 1970 a v Zandvoortu 1972, dokud nebudou na tratích vybudovány bariéry, únikové zóny a umístěny požární a zdravotnické jednotky.
Někteří další piloti a novináři věřili jeho snaze o zlepšení bezpečnosti. Naopak majitelé okruhů se bránili dodatečným nákladům na úpravy.
"Byl bych mnohem populárnějším mistrem světa, kdybych vždycky říkal, co chtějí lidé slyšet. Možná bych byl mrtvý, ale určitě populárnější."
Některými dalšími piloty a novináři byl ale obviňován z toho, že ze sportu odstranil romantiku. Zpochybňovali jeho odvahu a tvrdili, že nemá koule. A že bezpečností opatření ze sportu odnesla to ohromující a velkolepé, co z nich dělalo to co byly. Málo kdo z jeho kritiků ale kdy boural ve 250 km/h. Zato mnoho z těch kterým se to podařilo, už nikdy neměli další možnost o svých pocitech promluvit.
Sám však tehdy v těchto nebezpečných podmínkách dosahovat svých úspěchů, čímž dokázal efektivně zavírat ústa těm, kdo tvrdili že je na formuli moc měkký. Dokázal vyhrávat závody v neskutečně nebezpečných podmínkách, což mu dodávalo vliv a váhu. Čtyřikrát dokázal vyhrát na původním
Nürburgringu, pověstném
Nordschleife, nejnebezpečnějším okruhu na světě, který si běžně vybíral hned několik obětí v každé sozóně. Mimo jiné si v roce 1976 tento okruh málem vzal i
Nikiho Laudu, ale nakonec se díky Nikiho bojovnosti musel spokojt jen s jeho uchem, zjizvenou tváří a doživotními problémy s plícemi.
V roce 1968 zde Jackie s náskokem více než čtyř minut vyhrál závod v dešti a mlze, kdy nebylo vidět na cestu, a který se podle něj v těchto podmínkách nikdy neměl konat. Tento kousek dodal větší důvěryhodnost a váhu jeho slovům, když požadoval bezpečnostní úpravy. Prostě mu po tomhle výkonu nikdo nemohl říct, že by byl změkčilý a bez koulí.
"Nikdy bych nedosáhnul toho co jsem udělal, kdybych chtěl vyhrát soutěž v popularitě.
Přesto se stal velmi populárním u veřejnosti i světové smetánky. Přestože nikdy nebyl playboy, nese si své silné charizma a vždy jej podtrhuje účesem rockové hvězdy, svojí kostkovanou čepicí a kalhotami s motivem odkazujícím na jeho skotský původ. Stejný motiv se vždy skvěl na jeho závodní přilbě.
Rodinně založený muž silně vázaný na svou manželku
Helen se stal světovou celebritou, odvážný řidič s okouzlujícím životním stylem, který se smířil s královskou hodností, přátelstvím s prominentními politiky, hudebníky a filmovými hvězdami.
Získává také přístup do zasedacích místností velkých firem, je vidět na televizních obrazovkách v různých celosvětových kampaních, přednáší a propaguje, komentuje a neúnavě vysvětluje složitosti milovaného sportu. Vyzískal si pozici, která mu umožňuje vydělávat na dividendách poskytovaných příchodem významných sponzorů v době, kdy se závody Formule 1 staly globální televizní podívanou. Tedy fenoménem, ve kterém také hrál významnou roli.
Stal se konzultantem motorové divize firmy Ford, zatímco nadále vystupuje jako mluvčí snahy o bezpečnější vozy a okruhy Formule 1. Od roku 1971 až do poloviny 90. let vystupuje převážně jako komentátor různých závodních podniků – vedle F1 také NASCAR, Indy 500, CART, Indy Car, ale i jiných silničních závodů. V olympijském roce 1976 dokonce působil jako hlasatel přímo na Olympijskách hrách. Stal se známým pro jeho bystrý rozbor, skotský přízvuk, a rychlou mluvu, která jednou přiměla sportovního žurnalistu
Jima Mckaye poznamenat, že Stewart mluví téměř jak rychle, jako řídí.
Je zajímavé čeho všeho dosáhl, přičemž sám o sobě tvrdí, že se nedokáže ani podepsat. Prostě jak řekl dříve –
"Když máš dyslexii a najdeš něco v čem jsi dobrý, dáš do toho víc, než kdokoliv jiný; když nemůžeš myslet způsobem chytrého člověka, pořád přemýšlíš mimo škatuli."
V roce 1997 se vrací do Formule 1. Se svým synem Paulem zakládají vlastní tým
Stewart Grand Prix.
Jediný úspěch v úvodní sezóně zaznamenávají v Monaku ovlivněném deštěm.
Rubens Barrichello zde získává nečekané druhé místo. Následující rok byl bez pódií a pouze s několika body. Barrichello u týmů zůstává a druhého jezdce,
Jana Magnussena, po sérii špatných výsledků nahrazuje
Jos Verstappen.
Pro rok '99 nechá postavit vlastní motor, kterým nahradí původní Ford. Nově angažovaný
Johny Herbert získá Stewartově týmu jedno vítězství při VC Evropy na Nürburgringu, zatímco Barrichello získává tři třetí místa.
Tým je později koupen Fordem a v roce 2000 se z něj stává
Jaguar. Jak příznačné. Jackie se narodil obchodníkovi s Jaguary a nakonec svůj tým F1 prodá opět Jaguaru :)
Tým Jaguar však nepředvádí přesvědčivé výsledky, ačkoliv vychová jednoho budoucího šampiona –
Marka Webbera. V roce 2005 se z původně Stewartova týmu stává tým
Red Bull Racing.
Vedle pocty
Řádu britského impéria byl roku 2001 povýšen do rytířského stavu za přínos motorsportu.
V roce 2002 se stal zakladatelem
Skotské sportovní síně slávy a inaugurujícím induktorem.
V roce 2003 představilo
Světové fórum o budoucnosti sportovní střelby cenu
"Stewart the Sport Shooting Ambassador Award". Cena je udílena osobnosti, jejíž úsilí prosazovalo střelecké sporty v mezinárodním měřítku.
27. listopadu 2008, byl Jackiemu Stewartovi udělen čestný doktorát věd na
Univerzity of St. Andrews.
I v současnosti se stále rád nechává vidět při promenádách na startovních roštech Velkých Cen F1 a svými komentáři se vyjadřuje k aktuálnímu dění.
Jackie Stewart byl vždy vítěz a jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších šampionů Formule 1. Tento sport i nadále miluje
A nikdy se nenaučil psát.
Všechno nejlepší Jackie! Ať se ti i nadále daří všechno na co sáhneš a zdraví slouží! :)
