Murakami je fajn a je jedno jak moc je profláklej.. četla sem od něj knížky v pořadí Norské dřevo, Na jih od hranic na západ od slunce, Kafka na pobřeží a osobně mám pocit, že zrovna na pořadí jeho knih hodně záleží..
Pak si pamatuju na Kóbó Abého, četla sem od něj Tvář toho druhého (hnízdo pijavic, fuj.) a Písečnou ženu. Abych řekla pravdu čekala sem víc a po tom co sem zavřela knihu sem měla pocit jak u béčkovýho filmu.. nenadchlo, neoslovilo.. škoda.
Ukázka z Kóbó Abé - Tvář toho druhého:
Vtom se ozval hlasitý klapot ženských podpatků. A zůstala zde jen maska. Já jsem zmizel. Ihned jsem se bez rozmýšlení schoval do postranní uličky, odjistil vzduchovou pistoli a zatajil dech. K čemu mé jednání povede? Je to jen pouhá hra, při níž chci vyzkoušet sám sebe? Anebo snad doopravdy něco zamýšlím? Na to sám sobě nedokážu s určitostí dát odpověď, dokud se ta žena neobjeví na vzdálenost dostřelu.
Ale uvažujme. Mohl bych se tímto činem změnit v labuť? Dokázal bych tím v lidech vzbudit výčitky svědomí a pocit spoluviny? Ne, takové uvažování k ničemu nevede. Jasné je jedině to, že bych se tak nanejvýš mohl stát osamělým, všemi opuštěným zhýralcem. Žádné pomsty bych nedosáhl, jedině bych tak mohl uniknout trestu směšnosti. Mezi filmem a skutečností je patrně přece jen rozdíl. Ale nemám jiné možnosti, jak zvítězit nad svou pravou tváří. Jsem si samozřejmě vědom, že odpovědnost nenese maska, že je to spíš záležitost mého vnitřního já. Ale takové vnitřní já nepatří jen mě samotnému, je společné i všem ostatním lidem, a tak nemohu celý problém brát na svá bedra jen já sám...Pochopitelně, vina se nemůže svalovat jen na mě...! Já lidi nenávidím...A nemám zapotřebí se někomu omlouvat!
Kroky se blíží...
Už asi nikdy nenapíši, jak to bylo dál. Potřebu psaní má člověk asi jen tehdy, když se nic neděje.
Hitomi Kaneharová - Hadi a naušnice.. mám ráda bodymody, tak sem si pro knížku šla do obchodu a byla čtivá až až, bohužel bylo na ni znát že ji píše mladá holka a něco tomu chybělo. Určitě ale ne šťáva, ta imho chyběla chudákovi Abému .)
Rjúnosuke Akutagawa - Tělo ženy.. moje nejoblíbenější kniha krátkejch povídek. Něžná, stručná, výstižná, neměla by chybět v žádný knihovně. Já si ji budu kupovat už po třetí, protože ji vždycky někomu pučím a už se ke mě nedostane .(
tady je ukázka z Rjúnosuke Akutagawa - Tělo ženy povídka Nalezenec:
Můj host se odmlčel a zamyšleně začal upíjet čaj, jako by si ho teprve teď všiml.
"A řekl jste matce o tom, že nejste její syn...o tom, že víte, že nejste její syn?"Nemohl jsem si tu otázku odpustit.
"Ne, neřekl. Bylo by to vůči matce příliš kruté. Také ona mi o tom až do své smrti neřekla ani slovo. Zřejmě si také myslela, že by to bylo vůči mně příliš kruté. Víte, mé city k matce se od té chvíle, co jsem se dozvěděl, že nejsem její skutečný syn, poněkud změnily."
"V jakém smyslu?" Pozorně jsem se hostovi zadíval do očí.
"Staly se ještě vřelejší než dříve. Protože od té doby, co jsem se dozvěděl o jejím tajemství, stala se pro mě, nalezence, mnohem víc než matkou," řekl láskyplně můj host. Jako by si ani neuvědomoval, že on sám byl pro ni víc než synem.
a ještě sem našla ukázku z Haruki Murakami - Norské dřevo
Na střeše nebyla ani noha. Krámek se zbožím pro mazlíčky byl prázdný, obchody i pokladna, kde prodávali lástky na vozítka pro děti, měly stažené rolety. Roztáhli jsme deštník a procházeli se mezi úplně promáčenými dřevěnými koni a zahradními židlemi. Nenapadlo by mě, že se uprostřed Tokia může najít takhle vylidněné místo. Midori se chtěla podívat dalekohledem, tak jsem vylovil drobné a pak jí přidržel deštník.
V rohu střechy byla herna pro děti, ve které stálo v řadě několik automatů. Sedli jsme si tam vedle sebe na nějakou stoličku a dívali se, jak všude kolem prší.
"Tak mluv," řekla Midori. "Chceš přece něco říct,ne?"
"Víš, nechci se omlouvat, ale bylo toho všeho nějak moc. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí, a nedocházela mi spousta věcí," řekl jsem. "Ale když jsem nemohl bejt s tebou, jedno jsem přece jen pochopil. Jestli jsem se vůbec držel až doteď, tak jenom díky tomu, že tě mám. Zůstat tak dlouho bez tebe bylo prostě strašný."
"Tóru, ty troubo, copak to nechápeš? Napadlo tě vůbec, jak hrozně bylo celou tu dobu mně?"
"Ne," řekl jsem překvapeně. "Myslel jsem, že ses na mě naštvala a nechceš mě vidět."
"Tóru copak seš úplně na hlavu? Jasně že jsem tě chtěla vidět. Vždyť jsem ti řekla, že tě mám ráda! A když mám já někoho ráda, tak mě to jen tak snadno nepřejde, to si piš!"
"Dobře, ale..."
"A právě proto jsem se na tebe naštvala! Nejradši bych tě nejmíň stokrát nakopala! Tak dlouho se známe, a ty celou tu dobu chodíš jako bez duše, a když se mnou mluvíš, myslíš při tom na nějakou jinou holku a na mě se ani nepodíváš. To je to, co mě štve. Kromě toho jsem ale měla dojem, že bych se teď od tebe měla trochu vzdálit a vyjasnit si spoustu věcí."
"Spoustu věcí?"
a fakt už poslední Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce
"Když odešla do ložnice, ležel jsem ještě dlouho na zádech na sofa a koukal do stropu. Byl to jen obyčejný strop, jaký mají všude. Nebylo na něm nic zajímavého. Já se něj ale přesto nemohl vynadívat. V rohu občas zasvitlo světlo nějakého auta. Už jsem neměl vidiny. Nemusel jsem myslet ani na Šimamotina prsa, ani na její hlas, ani na vůni její kůže, už jsem si na to všechno skoro ani nedokázal vzpomenout. Občas se mi vybavil Izumin nehybný obličej, chlad okenního skla taxíku, co nás oba dělilo. Tehdy jsem vždycky pevně zavřel oči a myslel na Jukiko. Na to, co jsem jí před chvílí řekl. Se zavřenýma očima jsem naslouchal, co se odehrává v mém nitru. Možná, že se ještě změním. A možná, že taky vůbec ne."
...
"Nevěděl jsem jistě, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To ona byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil sjem se na to. Nevěděl jsem , jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde - možná."
...
"Byl čas, abych šel k postýlkám, nadzvedl peřiny, položil dcerkám, ještě celým ospalým ruku na rameno a řekl, že už je ráno. Byl čas, abych to udělal, jenže já od toho kuchyňského stolu nějak nemohl vstát. Jako by mě opustily síly. Jako bych byl nafukovací, a někdo tajně přišel zezadu a vytáhl uzávěr. Seděl jsem s lokty na stole, a s obličejem v dlaních. V černé tmě ve svých dlaních jsem viděl déšť, který padal do moře. Moře bylo veliké a déšť drobný, a nikdo o nich nevěděl. Kapky neslyšně dopadaly na hladinu a věděly o nich jen ryby. Myslel jsem na to moře tak dlouho, dokud někdo nepřišel a nepoložil mi ruku na rameno."