ANOUKE: teď to bude trošku
jazykování slovíčkaření. (um, proti výcviku u Gjuričové vlastně nemám ani slovo, jen mi nesedí a změnivši práci, vlastně ho nepotřebuju. Systemické myšlení je mi stejně nejblíž)
Ale psychoterapie je to, co dělá vycvičený psychoterapeut, když za ním přijde někdo, kdo mu vysvětlí že potřebuje pomoct. A ve své podstatě to je cvičný- umělý vztah, ne? Proto tady obhajuju pozici, že bych se bála tendencí používat psychoterapii an block všude.
Spíš bych se klonila k tomu, že plošně by nebylo marné používat principy komunikace a vnímání světa, které psychoterapie umožňuje objevit a natrénovat.
Tím že s někým uzavřu pt. kontrakt, tak mu dávám ohromnou moc. A bohužel gaussova křivka praví, že těch dobrých psychoterapeutů je málo, že většina je prostě průměrná...
Rozhodně souhlasím, že v případě psychosomatické medicíny, či obsesivním nutkání po hledání osvícení je spolupráce s psychoterapeutem časo dost žádoucí. U toho osobního rozvoje ....
Nějak se mi cpe do hlavy představa velkých měst ve spojených státech v druhé půlce minulého století, kdy psychoanalytik je nezbytným módním doplňkem.
Což je představa co mě děsí.
Je to jistě opět moje téma - nemám ráda situace, kdy mám příliš mnoho moci. Kdo ví, kdy podlehnu tomu vyzkoušet co to všechno vlatně může dělat. Proto mi tak vyhovuje systemika, kdy expertem je klient a pomocí vhodného dotazování mu to pomůžu zjistit, ale především se vyhýbám placebo efektu: teď jste přišel ke mně a já vám pomůžu. ( navíc to je o něco pohodlnější, než třeba gestalt, že)
Navíc u tohohle tématu mě značně ovlivňuje zkušenost ze stopování, kdy v 90% případů po mé odpovědi že teda studuju psychologii jsem slyšela větu:" Jé to si musím dávat pozor na jazyk, abyste mě nerozebrala. "
A to je image, o které nechci, aby se mnou byla spojovaná. Stejně tak nechci aby se mnou byla spojovaná image mluvících hlav v médií - tedy těch 4-5 chlápků a jedné paní, co novnářům odpoví na cokoliv...