ZUZKAOU: presne.

PETJULE: aha. tak tuhle novelu jsem prehledl. koukam ze tahle cast toh zakona je vubec cela prekopana http://www.sbcr.cz/cgi-bin/khm.cgi?typ=1&page=khm:SB2006/108A6A16_010.HTM;skok#0257 je to plne XXXXX :) a moc mi to misty nedava smysl. Pac napr ten manzelsky poradce tam neni jako pracovnik v soc. sluzbach vubec uveden, ale je tam uvedeno co takovy manzelsky poradce musi vystudovat. Nemas nekdo rozumne UZ v el podobe tohohle po te novele?

PETJULE: souhlas ze by to melo stacit. zakon bohuzel je postaveny na hlavu, a vypada to navic ze po novele je i nekonzistnetni.

MORPHLER: ach, pardon, omylem jsem vzala staré ÚZtko, v novém je to § 116 a

§ 116a
(1) Odbornou způsobilostí manželského a rodinného poradce je vysokoškolské vzdělání
získané řádným ukončením studia jednooborové psychologie nebo magisterského programu na vysoké
škole humanitního zaměření současně s absolvováním postgraduálního výcviku v metodách manželského
poradenství a psychoterapie v rozsahu minimálně 400 h

Tak na sociálního pracovníka je poměrně jasné, že psychologie nekvalifikuje. Ale na toho pracovníka v soc. službách by jako mohla. Ale nikoliv, je potřeba se dokvalifikovat.

PETJULE: §110 b: b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském nebo magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu (z.č.111/1998 Sb., o vysokých školách),
Kde ze je zminena ta jednooborova psychologie?

ZUZKAOU: proč si myslíš, že studium psychologie nekvalifikuje pracovníka v sociálních službách? v zákoně č.108/2006 Sb. je v kvalifikačních požadavcích na soc. pracovníka § 110 b, zmíněna jednooborová psychologie vztažená tedy hlavně k manželskému a rodinnému poradenství, nicméně docela vídávám inzeráty na soc. pracovníka, kde bývá zmíněna v požadavcích VŠ sociálního směru nebo jednooborové psychologie...


SRNECEK: on je rozdíl jestli ta "kreativita" vyvěrá z tebe za účelem něco prodat a získat obdiv okolí nebo jestli je to skutečný projev seberealizace, katarze, vnitřní svobody atp.... taky mi přijde, že internet je tak široké médium k propagaci, že svůj okruh "fanoušků" bys mohl oslovit v podstatě s čímkoliv:)... a v životě člověk prochází různými fázemi, takže myslet si, že "náhle" kvůli psychoterapii ztrácíš kreativitu "navždy" je úsměvné...i v životě umělce mohou existovat různé fáze nečinnosti, útlumu, hledání inspirace nebo touha se vzdělávat atp...

ZUZKAOU: to je mi jasný.. jako jedeš v tom ve velkým.. pozoruju už delší dobu ;)

NARVAH: ještě mám v záloze Věru Linhartovou, kdyby přišel s tím, že příběh je buržoazní přežitek ;-)

sem to říkal ;)

SRNECEK: v obou jde o to, být schopný předat příběh tak, aby to někdo jiný chtěl číst a nebo se na to koukat. U beletrie ti stačí oslovit daleko menší publikum, protože pokud chceš, aby z tvého scénáře bylo něco jiného, než školní cvičení, tak ten film někdo musí zaplatit.

Takže cílem je být sdělný, tedy kromě nějaké originality, tématu a tak. A na rozervané vlastní nitro se to dá uhrát tak maximálně jednou.

Proto je daleko lepší naučit se odstoupit od své rozervanosti osamělého hrdiny, zjistit a zjisit jak to vypadá v jiných rolích.

Ono je dost nerálné představovat si, že psychoterapiie, po té co zabere nastoli trvalé změny k lepšímu. Není nic jednoduššího, než se vrátit z pracně vydobytého neutrálu, či dokonce spokojenosti k původní mizérii.

Z čehož plyne, že zrovna při psaní libovolného příběhu ti psychoterapie, respektive poctivé vyznání se v sobě, rozpoznávání odkud co přichází a co to v budoucnu způsobí, rozpoznávání co si nalháváš a před čím zavíráš oči, tak tohle všechno ti může být jedině ku prospěchu.

to zuzka má právě..

ZUZKAOU: Nevím, zdali chápeš rozdíl mezi beletrií a scénářem... pokud jsi reagovala na můj předchozí výrok... scénář jsem schopen napsat, s beletrií je shodný v rámci budování charakterů, prostředí příběhu, akorát využívá primitivnějšího způsobu popisu akce... ale zcela chápu, sám už dlouho vidím, jak nemám celkový přehled, mrzké znalosti, tudíž mě to omezuje...

SRNECEK: tím hůř, protože aby to mělo jiný úspěch, než že to zfilmuje spolužák a/nebo kamarád, tak musíš umět napsat příběh a musíš ho umět napsat tak, abys ho prodal.

ZUZKAOU: No, pletu se do filmové režii a scénáristiky... takže to je kombinace obojího... tudíž scénř je naprosto odlišný od beletrie, k napsání beletrie mé schopnosti nyní nestačí...

SRNECEK: ty píšeš? Já měla za to, že jsi výtvarník. Moc si neumím předastavit, jak se dá psát tak, abys oslovil jiné lidi bez toho, abys toho měl prozkoumáno daleko víc, než jen kousek svých démonů. Třeba i to jak vypadá neutrální stav... A kupodivu je to něco dost jiného, než verze spokojený idiot. Ti se prakticky nevyskytují. Von i ten tvůj spolužák bude daleko komplikovanější, než jak si ho představuješ.

Pro výtvarno a nebo hudbu je jedno, jestli jsi uzavřený do sebe, ale pokud se chceš vyjadřovat slovem, tak ten rejstřík přeci potřebujdeš daleko širší.

SRNECEK: jakej?

NARVAH: To nevím, spíše asi ne... ale tak zatím píšu literární útvar, kde nároky jsou poněkud jiné...

SRNECEK: seš dobrej v tom svým psaní?

Respektive to není vázáno ani tak na psychoterapii, ale na vztah s někým, kdo ti bezpečně a spolehlivě poskytne prostor k tomu, abys to prozkoumal.

A pokud nikoho takového ve svém okolí nemáš, tak psychoterapie bývá nejjednoduší volba.

SRNECEK: a jak se chceš naučit rozlišovat, co jsou oprávněné obavy a co neurotické?

Ta myšlenka, že nemáš na umění pramení odkud - z reálného sebehonocení a nebo z nějaké vypečené kupky obav a strachů?

Pokud z reálného hodnocení, tak by bylo dost tragické zůstat tam kde jsi teď a být rádoby uměleckým pozérem, nalhávajícím si, jak je skvělý, jiný a jak zaslouženě trpí, protože bez toho umění přece nejde dělat.

Pokud (a to daleko pravděpodobněji) je to prostě nějaké klasická černá myšlenka živená úzkostí, tak kde jinde, než v psychoterapii se chceš spolehlivěji naučit odkud které impulsy přicházejí a jak se s nimi vypořádat,aby ti pomáhaly v cestě tam kam chceš?

LU_EXE:Nevím, ale argument, že se ti změnil žebíček hodnot a tvá kreativita, a že to je v pořádku, že se člověk vyvíjí, mi nepřijde zrovna optimistický... Je jasné, že většina řekne, že ta změna je k lepšímu, ale je tomu skutečně tak, není to pouze společensky přijatelnější změna a není jednodušší přijmout nové já, jelikož v podstatě nic jiného nezbývá, starou kůži člověk již neoblékne... Nakonec budu chtít celý život dělat umění, náhle projdu psychoterapií a řeknu si, že už ho nechci... že náhle budu chtít dělat něco jiného... dle mě to je docela chybný dopad terapie... takováto proměna...

Zejména i já mám náhle myšlenky, že umění už dělat nechci a s tímto jsem tam ani nepřišel... od té doby, co podstupuji terapii, tak si více říkám, že nemám na to dělat umění a přijímám to jako holý fakt...