SKATEMURAI: Ta přímá úměra mezi sebevědomím a vztahem často platí, ale není to rozhodně pravidlo. Stejně tak vždy neplatí, že pokud si přeje někdo vztah, tak JEN proto, aby si zvýšil sebevědomí. A rozhodně lze mít sebevědomí bez toho, aniž je člověk v partnerském vztahu.
Pokud je člověk v pohodě POUZE v partnerském vztahu, neboli je na vztazích závislý, pak to to může být poměrně rizikové. Z toho důvodu je určitě dobrý si to se sebou nejprve pořešit a pak být ve vztahu "nezávislejší" nebo neztrácet sám sebe pro ten vztah. Aby pak ten vztah nebyl hlavně pro zvýšení sebevědomí, ale i kvůli jiným kvalitám se vztahem spojeným :-)
Nevím, jestli jsem dobře porozuměl tomu dotazu, možná to bylo myšleno jinak.

SANTAL: Doufám, že jsi tím nechtěl/a říci, že mít sebevědomí nezávisle na někom = psychopat?

myslím si, že nést samotu je těžké.. vztahem se samota upozadí, avšak stále tu je: vrženost člověka do světa.. bez příčiny.. možná, že vědomí sebe se ustaluje vědomím osamocení ve světě, vyrovnáváním se s touto daností

NARVAH: tak kbt to je možné, i když jsem slyšela že nové trendy v kbt nejsou už tak direktivní....

tou profesionalitou myslím jednak hranice ale taky, že někdy je v terapii vhodné zachovat přirozený odstup a plně autentický nebýt jelikož to nemusí být to, co klient zrovna potřebuje. Taky vzniká prostor pro projekci, která může být důležitá pro další terapeutickou práci, ale myslím, že je nutné, aby si terapeut praxí vytvořil jakýsi jemnocit na to kdy zůstat autentický a kdy si zachovat odstup, pro dobro klienta....

SEBIEN: mně je asi nejbližší existenciální psychoterapie, fenomenologický přístup, inspirující buber, sartre, husserl, heideger, yalom, z čechů patočka, hogenová.. u nich nacházím, co je mi blízký.. líbila se mi třeba práce kolegy, kterej prošel růžičkovým výcvikem v DA.. to mi přišlo moc pěkný.. ta přirozenost.. podpora člověka.. respekt.. schopnost, být tam pro něj v tu chvíli..

NARVAH: ..aha. Tak to je asi o tom, že mluvíme každej v jiný myšlenkový rovině.. Já jsem se snažil sdělit to, že i když terapeut pracuje maximálně neinvazivnim způsobem - dejme tomu že pouze klade otázky a nic jinýho - tak i přesto se tam objevuje určitá manipulace, už jen v tom, jakým způsobem otázky pokládá, jakým způsobem volí na co se ptát dál, jak se u toho tváří. Kdyby nechtěl vůbec nijak manipulovat, tak by nesměl vůbec mluvit a musel by bejt schovanej za plentou ;)

P.S. kromě toho terapeut zastává určitou sociální roli - je tam sám za sebe a zároveň není, neměl by nic předstírat a zároveň předstírat často musí - mluví s klientem jinak než by mluvil se svými přáteli, jiným způsobem konstruuje rozhovor, reflektuje vlastní emoce.. atd

NARVAH: v pořádku, každý máme svou cestu.
Vedle toho, co ti nevyhovuje by nás s Dawem asi víc zajímalo, nebo, budu-li mluvit za sebe, tak mě by pak zajímalo, co ti tedy vyhovuje, konkrétně, co chceš dělat, jak to, o čem tady mluvíš, tu opravdovost a vztah chceš zařizovat, jak se k tomu dopracovat, jak to bude vypadat a co pak klient od tebe dostane a co s tebou zažije. Pořád se motám kolem toho, jak ty abstraktní pojmy uchopit, jsem holt omezená. A možná ani nemusíš odpovídat, to jen říkám, co by mě bývalo zajímalo. Možná co by mě zajímalo jako kolegyni, kdybych tě třeba měla doporučovat, nebo co by mě zajímalo jako klientku, kdybych se rozhodovala, jestli k tobě jít. Ale jak říkám, jsou to hypotetické otázky.